Pořád je tu s námi! Jiřího Wolkera jsme si v Prostějově zhruba před rokem připomněli vydáním jeho souborného Díla. Na samém sklonku roku se pak jeho poezie vrátila do paměti téměř celého národa. Dvě sloky jeho Jitřní písně se staly podkladem pro propagační klip, který vznikl na podporu očkování proti nemoci covid-19. 

Určitě jsem rád, že se tímto způsobem připomíná Wolkerova poezie. Je pro mě milým překvapením, že se jí dostalo této aktualizované, přestože poněkud kýčovité filmové ilustrace. Chápu i to, proč klip vznikl. Kolem očkování se vyrojilo opravdu nevídané množství nesmyslů, které se tváří jako informace, jež nám vláda, doktoři a další „schválně tají“.

Skrývá se za tím obvykle iracionální strach z jehly a neznáma. Nicméně vláda se rozhodla proti těmto hloupým obavám bojovat rovněž záležitostí působící zejména na emoce.

Podle mě naprosto zbytečně.

Drtivá většina národa si svůj názor na očkování už dávno udělala. Lidé buď s nadšením uvítali, že se vakcínu během tak krátké doby podařilo vyvinout a postupně se ji daří i dostávat mezi obyvatelstvo, nebo se jí naopak bojí, neboť látku považují za řádně neozkoušenou, tudíž nebezpečnou.

Pro své rozhodnutí pak postupem času hledají argumenty. Jen vzácné výjimky svůj názor mění, a to zejména pod vlivem autorit, jimž věří. Mezi nimi vynikají zejména renomovaní doktoři. Ale i zde může být háček. Například pan profesor Pafko kromě tolik populárního přeřeknutí, kdy zaměnil vakcínu za vagínu, trefně poznamenal, že „lidé věří lékařům až tehdy, kdy se dostanou na jednotku intenzivní péče“.

Při všem respektu k nejrůznějším marketingovým strategiím si opravdu nemyslím, že by v takovém případě na náš názor mohl mít vliv sebelepší klip založený na sebeoriginálnější poezii. 

Paradoxní na celé věci je i to, že Jiří Wolker coby autor pozoruhodného textu o léčivé moci přírody sám zemřel ve třiadvaceti letech na infekční plicní onemocnění. Přestože vakcína proti smrtící tuberkulóze byla v době jeho smrti již objevena, její spolehlivost nebyla nijak převratná a s účinnou léčbou se přišlo až o dvacet let později.

V tomhle ohledu nám nezbývá než doufat, že se historie nebude opakovat.

Ale to ukáže až budoucnost. Než se tak stane, můžeme si recitovat jinou aktuálně platnou báseň inspirovanou textem Jana Nerudy z Prahy. „Jak lvové bijem o mříže, jak lvové v kleci jatí, my bychom rádi na lyže, však PES nám plány hatí...“