Po poslední Velké pardubické se opět zvedla vlna kritiky týkající se dle některých přehnaného rizika, které s sebou přináší Velký Taxisův příkop. Ikonická překážka je už 133 let součástí dostihu, jenž by bez ní nebyl tím, čím je: zcela výjimečnou událostí přesahující hranice sportu, nejtěžším závodem kontinentální Evropy a naším národním pokladem.

 

Nelze se divit, že takovou záležitost sledují i lidé, kteří se o dostihový sport a koně jinak dlouhodobě nezajímají. Právě oni si z letošního ročníku ve finále odnesou pouze to nejkřiklavější: tedy, že po fatální chybě francouzského žokeje, který se s nezkušeným koněm hnal dopředu, došlo na Taxisu k úhynu zvířete. A tuto smrt vnímají jako zcela zbytečnou. Z tohoto důvodu by Velký Taxis nejraději vyškrtli z kurzu slavného dostihu.

Přitom Velká pardubická zůstává již přes 133 let stejná. Jen společnost a její názory se mění. Za sebe mohu říct, že jsem ji coby velký milovník koní se zaujetím sledoval již jako čtyřletý kluk s obrovským zájmem. Stále si přitom pamatuji, že ještě v osmdesátých letech byl Taxis skutečně velkým strašákem, na němž často popadala polovina startovního pole. Velmi často se to též neobešlo beze zranění. Tyto doby však minuly, a to i díky tomu, že překážka doznala četných změn a závodní koně bývají i díky větší profesionalizaci sportu mnohem lépe připraveni.

Koně se chovají za různými účely: někteří vozí děti, jiní tahají kočáry, další se prohánějí jen tak po ohradě či tahají dřevo z lesa, ale najdou se i tací, kteří jsou určeni k tomu, aby běhali překážkové dostihy. Nebýt závodů, nikdo by je nechoval, nikdo do nich neinvestoval nejen spoustu peněz, ale zejména času a péče. Aby však byl takový kůň úspěšný a dotáhl to až na start Velké pardubické, musí jej závodění bavit. Bez toho to prostě nejde. Všechna zvířata, která se v tomto dostihu představila, byla pro závodění nejen zrozená, ale zároveň to bylo něco, čím naplno žila.

V tom se liší například od prasete, které se narodilo jen proto, aby jej někdo snědl. Kdo však z těch, kteří kritizují údajnou krutost Velké pardubické, polituje nebohého pašíka? Je pochopitelné, že má někdo rád koně, ale proč by právě oni měli mít přednost před vepři? Proč si nejsou všechna zvířata rovna? Jak k tomu přijde zvíře umírající na velkokapacitních jatkách?

V tomto dilematu je zcela obsažena nejen přecitlivělost, ale i jisté pokrytectví společnosti, jejíž vášně dokáže vybudit smrt jednoho koně na Taxisu, přičemž přehlíží hromadné vraždění na jatkách. Plně se přitom uplatňuje rčení, že co oči nevidí, to srdce nebolí. Rovněž ovšem platí, že nikdo nemůže nikoho nutit, aby sledoval to, co se mu nelíbí. Nebude tedy od věci, pokud všichni, jimž se její tradiční podoba nelíbí, prostě budou Velkou pardubickou ignorovat.