V posledním období se ve fotbalovém prostředí neskloňuje nic víc než tuzemská reprezentace, která tápe. Z role favoritů ve skupině společně s Polskem se stala dvojice slepého s hluchým. Předhánějí se v tom, kdo toho dokáže zkazit víc a zajistí tak postup tomu druhému. Zapomenout se tak ještě nesmí ani na Moldavce, kteří by mohli potvrdit známou poučku o tom, když se dva perou.
Veškerá kritika míří pak k trenérovi národního mužstva, což je i docela pochopitelné. On má zodpovědnost za nominaci a výkony, které opravdu nejsou nijak oslnivé. Občas je toho ale až příliš a měli bychom se spíše zamyslet, kde opravdu hledat problém českého fotbalu. Je to skutečně až na té nejvyšší úrovni? Já bych řekl, že rozhodně ne.
Stačí si vzít jasný příklad reprezentačních lvíčat. Island, Wales, Dánsko. Při vší úctě k těmto soupeřům získat za tři zápasy, z toho dva v domácím prostředí, jen dva body, to asi jasně vypovídá o tom, že už zde nastává zádrhel. A země, které bývaly ještě donedávna daleko za námi, už jsou minimálně na srovnatelné úrovni. A vše se odvíjí právě od mládeže.
Svérázný kouč Csaplár často umí vypustit věci, se kterými se zcela neshodnu, ale při jeho komentáři k repre nejde jinak, než mu dát za pravdu. Mezi funkcionáři nenajdeme nikoho, kdo by skutečně fotbal celoživotně dělal přímo na hřišti a viděl ho potřebnou optikou. O podfinancování mládeže se už ani není třeba bavit, jako příklad použil Adama Hložka. Pět let se tady opravdu nemluvilo o žádném větším talentu, který nakonec skončí s tím, že dostává deset minut na zápas v bundeslize. Kde pak tedy ta chyba je?
