Po roce se nám opět blíží Den boje za svobodu a demokracii. Bohužel asi jen málokdo jej 34 let po převratu bude slavit bujařeji než třeba takové upálení Jana Husa. Naopak ve společnosti jsou stále hlasitěji slyšet hlasy, že „před revolucí bylo líp“...
Toto lze pochopit, pokud si uvědomíme dvě věci: v první řadě je to nebývalé prodloužení průměrného věku a s tím související nárůst nostalgie po dobách, kdy tráva byla zelenější a my zdravější. Tou druhou je fakt, že neuvěřitelných 660 000 lidí u nás má alespoň jednu exekuci. A to už je tedy pořádná masa voličů, kteří stále více a více zjišťují, že jejich další mejdan jim může zaplatit už jen státní pokladna. Obojí společně s nezastavitelným růstem státního dluhu dává tušit, že demokracie u nás na věky nebude.
Jak každý ví, tak demokracie je vláda lidu. O tom, kam půjdou společné peníze, by tedy měla rozhodovat většina. Demokracii aktuálně využívá zhruba třetina zemí světa, zbytek se pak tu více, tu méně přiklání k tomu, aby místo lidu vládla nějaká autorita, která sama má nejvíce zbraní, vlivu, peněz či všeho dohromady. V demokracii je tou nejvyšší autoritou volič. Českému národu, který byl zvyklý na soustavnou nadvládu někoho jiného, nějaký čas trvalo pochopit, že tomu tak je. Jenže po 34 letech jsme dospěli do fáze, kdy si jsou mnozí z voličů stále více vědomi toho, jakou moc vlastně mají. A to s sebou nese věci dobré i zlé. Ty druhé zejména v případě, že lidé nejsou dostatečně zodpovědní a jejich vize končí měsíc dopředu.
Demokracie může trvat pouze tak dlouho, než-li tito nezodpovědní voliči zjistí, že si mohou odhlasovat velkorysé výhody na účet státní pokladny. Od této chvíle hlasuje většina vždy pro ty kandidáty, kteří jí slíbí největší výhody na úkor státní kasy. I v důsledku toho se demokracie postupem času může stát vládou vypočítavých darebáků. Výsledkem jejich působení pak bude nezvratitelný kolaps, k němuž musí dojít kvůli nedostatku finanční kázně. Tu opět nastolí až následná diktatura, ta se však ještě předtím bude muset vypořádat s hlavní devizou demokracie, tedy respektováním různorodosti názorů. Doby, kdy si člověk mohl říkat a dělat, co chtěl, neboť za to nesl odpovědnost pouze on sám, budou minimálně na nějakou tu dobu opět passé. Řadě lidí to pochopitelně bude chybět, nicméně mnoha dalším zas až tak ne. Ostatně zvládat bez obtíží přijímat i rozdílné názory se po více než třiceti letech demokratického vývoje u nás naučila jen hrstka obzvláště odolných.
Už legendární britský premiér Winston Churchil si uvědomoval, že nejlepším argumentem proti demokracii je pětiminutový rozhovor s průměrným voličem. A tak se nelze divit, že po skončení války volby velmi brzy prohrál…
Je tedy vše ztraceno? Blíží se nezadržitelně konec demokratického zřízení? Přestože tomu mnohé napovídá, jisté je, že vše je dnes natolik provázané, že si na pád režimu zřejmě ještě nějakou tu chvíli počkáme. Vždy však bude platit, že demokracie bez odpovědnosti není možná. Jedinou možností na její záchranu tak je, aby si každý uvědomil, kde je jeho místo, aniž by měl jakoukoliv potřebu vypínat se nad ostatní a zároveň byl ochotný přijímat názory ostatních. A při tom všem ještě demokracii bránil a bojoval za ni.
Jenže opravdu se u nás stále takových lidí najde … většina?
