Je to věčný problém. Dlouho se mluví o tom, že tradiční „biflování“ je k ničemu. Že naši žáci a studenti si sice do hlavy „nalejí“ spoustu vědomostí, ale neumí s nimi pracovat. Že by učitelé neměli pouze stát a něco povídat, ale místo toho mají společně se žáky pracovat na nějakém individuálním projektu jako například na tvorbě videoklipu na zadané téma.
Něco na tom nepochybně je, každopádně nic se nemá přehánět. Dům nelze stavět od střechy a přeskočit budování základů by byl omyl. Třebaže si to snad někteří rodiče myslí, žádné dítě se nerodí géniem, každé se musí mít od čeho odpíchnout, teprve pak na sobě samo tvrdě pracovat. Bez patřičných znalostí a dovedností je vám samostatné myšlení k ničemu. Pokud nevíte, že něco existuje, tak se o tom na Googlu prostě nic nedozvíte. A nejen to. Naše paměť se trénovat musí. Díky tomu se v našem mozku vytváří struktury, které jsou schopny systematicky třídit informace. Vyvarujeme se tak toho, abychom se ve své zvědavosti zahltili nejrůznějšími nesmysly, kterých je kolem nás více než dost.
Pokud bychom fázi „nasávání“ poznatků našich předků přeskočili, pak bychom ze všeho nejvíce připomínali strýčka Františka ze Saturnina. I on bez předchozích znalostí a za cenu „zranění a popálenin, vysypaných oken v laboratoři a nebezpečných nehod v továrně“ celý život dělal chemické pokusy. Činil tak ovšem pouze v rozsahu učební látky nižších ročníků středních škol. Navzdory všemu se nikdy nikam pořádně neposunul, neboť nebyl ochotný se cokoliv „biflovat“, ale prostě si vše chtěl vyzkoušet na vlastní kůži.
Jisté je, že neexistuje jedna jediná a zaručená cesta ke skutečně vzdělanému člověku, který je odborníkem ve své oblasti a zároveň plnohodnotným člověkem schopným orientovat se v dnešním složitém světě a jeho vztazích. Snad až na jednu: tou je každodenní práce dobrých učitelů, kteří pouze nestojí a učí, ale sami se někam posouvají. Jen tak totiž mohou jít svým studentům skutečně příkladem.
