Když jsem dělala papíry na „mašinu“, rval si můj jediný rodič vlasy. „To ti nestačí řidičák na traktor a na auto? To se nutně musíš předvádět na motorce?“ děl nespokojeně tatínek. Musela jsem, rodinnou škodověnku mi odmítal půjčit se slovy, že nové dítě si ve svém věku pořídí kdykoli, auto už nikdy a traktor nám jaksi v garáži nestál.

A tak jsem sáhla do úspor, koupila si krásnou ostře zelenou „čízu“ a stejně ostře zelenou přilbu značky Bell. Obé sice ze druhé ruky, ale i tak to byla paráda. Idylka končila v okamžiku, kdy jsem vezla přítelkyni na přehradu. Slezla z mašiny, zamávala mi a vydala se po hrázi směr chata. Já zamávala, pustila spojku, parádně to „ohulila“ a … motorka se postavila na zadní a několik metrů mě vláčela za sebou. Nakonec jsme se válely na asfaltu obě, já tiše skučíc, číza za vytí stisknutého klaksonu a řevu přetočeného motoru.

V ten okamžik jsem pochopila, co je to být středem pozornosti. V mžiku doběhla přítelkyně následovaná tlupou pivních skautů, kteří tábořili u nedalekého kiosku. Postavili nás na kola a nohy, oprášili a já sundala přilbu. „Tssss, baba, to se dalo čekat,“ ozvalo se z hloučku zachránců zhnuseně, zatímco kamarádka mi pomáhala zjišťovat škody. Já byla krásně ohoblovaná, ovšem nejhorší se jevila rána na noze. Asi dvaceticentimetrový šrám jsem si vyrobila ručkou od brzdy tak šikovně, že jsem dokázala rozervat i nové džíny. Číza na tom byla podstatně hůř, kromě otlučeného kabátku se jí zarazila rychlost č. 2 a přední teleskopy se zmáčkly na nějakých deset cenťáků. Nicméně motor statečně naskočil a tak jsem jela domů. Cesta neuvěřitelná, s hlavou skloněnou k zemi a na dvojku…

Zatlačila jsem motorku do garáže a cestou k bytu stáhla rozervané džíny. „Co to máš na noze?“ zařval tatínek. Špitla jsem, že to mi udělal v práci býk (tenkrát jsem pracovala coby zootechnik). „Ukaž mi bejka, co má na rozích škváru! Kde je ten zatracenej křáp,“ vydusal otec z bytu směr garáž. Vzápětí byl zpátky. „Tak, děvenko, zítra jde ten vergl z baráku. Staral jsem se o tebe dost dlouho a tahat tě za sebou do smrti na vozejku rozhodně odmítám,“ pravil tatínek ledovým hlasem.

A tak jsem lkajíc dala čízu z domu. Nicméně požitek ze svezení na dvou rychlých kolech zůstal navždy jedním z mých nejmilejších.