Každá prohra ve sportu bolí. Ať jde o individuální, nebo kolektivní odvětví, tak poražení po dílčím výsledkovém neúspěchu vždy prožívají zklamání a smutek, podle významu střetnutí tu menší, tu větší. Málokomu jsou porážky úplně jedno, mnoho sportovců vyloženě štvou.
Prostějovské volejbalistky od začátku probíhajícího soutěžního ročníku pořád jen vítězily, dohromady devětkrát za sebou. Osm výher v extralize ČR plus jedna v Chance Českém poháru, to byl výborný vstup do sezóny budující pevný základ její celkové úspěšnosti.
V minulém týdnu však přišel výjezd do Řecka k duelu evropského Challenge Cupu následovaný ligovým šlágrem doma proti Liberci. A náhle mají Hanačky na kontě dvě premiérová podlehnutí. Na hřišti Soluně padly hladce 0:3, s Duklou to bylo nesmírně vyrovnané 2:3.
Ve vékáčku teď samozřejmě nejsou rádi, že dvakrát za sebou prohráli. Zvlášť když ve Vyzývacím poháru se tím ženy VK ocitly na hraně okamžitého vyřazení a v nejvyšší tuzemské soutěži nevyužily možnost ještě více bodově odskočit svým pronásledovatelkám.
Přesto si myslím, že tato dvě zaváhání nemusejí být vůbec na škodu. Stále jen vyhrávat může být zrádné, tým si pak neprojde horšími časy a pozdější porážky jej mohou tím víc vykolejit. Pokud tedy celé družstvo Prostějova vezme současné prohry za správný konec a vhodně se z nich poučí, lze je naopak změnit v pozitivní přínos do dalších týdnů i měsíců.
