Abych se v této rubrice alespoň trochu věnoval i konkrétně sportu, zabrousím (či zabruslím) do oblasti ledního hokeje. Tedy kdysi naší národní chlouby v mezinárodním měřítku, která za posledních patnáct let až takovou chloubou postupně přestala být.
Tradičně po nevydařeném mistrovství světa U20, kde se česká mládežnická reprezentace opět herně ani výsledkově neprosadila, začaly médii proudit obvyklé debaty o příčinách úpadku. Pořádně ji vyhrotily výbušné výroky svazového odborníka z Liberce Filipa Pešána, po nichž se tuzemská hokejová suita ještě víc rozdělila na nesmiřitelné tábory stojící proti sobě a metající na druhou stranu své těžké argumenty.
Hlavním tématem logicky je, jak zlepšit vlastní práci, především péči o mládež. Aspoň na tomhle se snad všichni dokážou shodnout. Ale při hledání způsobů i cest vedoucích k možnému progresu jako by zainteresovaní zapomínali na jednu naprosto zásadní věc: že ke zlepšování je potřeba trénovat a hrát. Zatímco mládežníci ledového sportu kvůli hygienickým opatřením proti šíření covidu-19 již dlouhé měsíce jaksi netrénují ani nehrají.
