Vzbudilo to obrovský ohlas po celém světě. Před ostře sledovaným zápasem o titul šampiona UFC nejlepší český MMA zápasník Jiří Procházka v rozhovoru upozornil, že je u nás mnoho zženštilých mužů, kteří by potřebovali vidět „opravdové bitvy, výjimečnou sílu muže stojícího proti muži“. A to vše proto, „aby byli ve svých životech plní“.
Přitom použil anglický novotvar „pussymans“, což je z pohledu anglické gramatiky sice naprostý nesmysl, nicméně by se dal chápat jako muži s ženskými pohlavními orgány. Volně přeloženo by se mohlo jednat o „sralbotky“, přesnější by však byl již mnou dříve navržený termín muženy.
Hned na úvod je třeba říct jedno: sledováním zápasů v kleci se z nikoho chlap nikdy nestane. Boj k mužům sice odnepaměti patří, nicméně muže asi nikdy nedefinovala pouze ochota se s někým surově servat či hledat uspokojení ze sledování fyzického boje.
Jaký je kdo charakter, jak je kdo odolný a statečný, se bez ohledu na pohlaví ukáže až v okamžiku, kdy se začne skutečně lámat chleba. Jedná se o situace, kdy je muž, případně jeho rodina ohrožena na životě či na prosté existenci. Teprve pod takovým tlakem by měli skuteční muži osvědčit spolehlivost, osobní statečnost či obětavost. Dlouhodobý trénink fyzické zdatnosti k tomu může vytvořit dobré předpoklady, nic takového však nezaručí.
Pravdou je, že v dnešní době se u nás stále více mužů chová jako ženy a stále více žen jako muži. Jak už jsem před sedmi lety ve Večerníku napsal, pro tento nový živočišný druh by se dal využít právě termín mužena. Jisté je, že už nějaký ten rok se muženy mají čile k světu a množí se s nebývalou rychlostí. Čeho pak celkem logicky kvapem ubývá, tak jsou děti.
Má to svoji naprosto železnou logiku. O co více mají ženy antikoncepce, antidepresiv a kariéry, o to méně mají dětí. Paradoxní je, že se vzrůstajícím počtem neúspěšných vztahů se ženám do mysli stále častěji vtírá pocit, že žádného muže vlastně nepotřebují a že se jedná pouze o „sexuálně obtěžující hmyz“.
Z mužů zase rostou floutci, které nic nenutí k odpovědnosti. Proč taky, když není pro koho? Nemusí se starat ani o ženu, ani o děti, mají tedy čas na to zůstat tím, čím vždycky chtěli být: tedy kluky, kteří si hrají s motorkami, holčičkami či jinými hračkami.
Skupina Katapult ve své slavné písni nastínila situaci, která nastane „Až se bude psát rok dva tisíce šest, až se všichni přestěhujem do obrovských měst...“
Text v refrénu této skladby by se vzhledem k aktuální situaci měl mírně poupravit.
Neboť už nyní bychom se měli ptát: „A co děti? Kde je máme brát?“
