Dovolil jsem si trošku poupravit název písničky legendární české kapely Katapult. Nechci teď rozebírat, jestli si děti mají kde hrát. Těmito slovy se jen ptám, zda v budoucnu budou mít řidiči v Prostějově vůbec kde zaparkovat. Někteří tedy určitě. Ale všichni? To ani náhodou. Já osobně už pár let bydlím v severní části sídliště Hloučela.
Tedy v lokalitě, kde je problém s parkovacími místy dlouhodobý a ani nedávná rekonstrukce komunikací a parkovišť mnoho pozitivního z uvedeného pohledu nepřinesla. Pokud se zeptáte kteréhokoliv obyvatele sídliště, jenž vlastní osobní vůz, jak to má s parkováním, odpoví vám každý úplně stejně – kdo dřív přijede, ten parkuje! Mám s tím vlastní zkušenost. Pokud se vrátíte domů dřív a ostatní lidé jsou ještě v práci či na nákupech, dá se vybrat parkovací místo podle vlastního uvážení a co nejblíže ke svému bydlišti. Pokud ale přijedete autem po sedmnácté hodině, je v podstatě nadlidský úkol své vozidlo odstavit tam, kde si zamanete. Nemáte nárok! Po této pozdní odpolední hodině už musíte vzít zavděk parkováním u popelnic, u krajnice s vyznačenou žlutou čárou nebo před vjezdem do garáží, čímž ovšem zablokujete ostatní motoristy. Posledně zmiňované možnosti jsou samozřejmě zakázané, a tak není divu, že mnozí z nás tu a tam najdou ráno za stěračem lístek od městské policie s upozorněním, že jsme se dopustili dopravního přestupku. A máme to za pět set! Ovšem co bychom neudělali pro co nejpohodlnější parkování co nejblíže domova, že? Ale protože se nám běžným smrtelníkům nechce „imrvére“ pokuty platit, musíme parkování na sídlišti Hloučela řešit prostě jinak. Já už to dělám nějaký ten pátek. Pokud se vracím domů pozdě večer, hledám už volné místo rovnou kdekoliv v rámci sídliště, třeba i na úplně opačné straně. Nebo raději rovnou zajedu odstavit svoji červenou „Karkulku“ na velké parkoviště u nemocnice. Co na tom, že domů to mám pořádný kus cesty pěšky. Je to lepší než minimálně dvakrát do měsíce nosit na městskou policii peníze za pokuty. A tak si my řidiči takto na sídlišti Hloučela žijeme...
