Chodíte každé ráno po prostějovském náměstí? Pokud ano, pak jste si určitě všimli, že procházejících lidí kvůli epidemii výrazně ubylo. Mezi ty, kteří zůstali, často patří rodiče vedoucí své prvňáky či druháky do škol. Sám k nim patřím, což mi umožňuje, abych zejména při následné cestě do práce pozoroval ostatní. Na základě toho jsem si nás rodiče rozdělil do několika „psích“ kategorií. Využil jsem k tomu typické charakterové vlastnosti jednotlivých plemen, rozdělil jsem si rodiče na bernardýny, malamuty, chrty, ohaře či vlčáky. Poznáte je taky?
Rodič bernardýn je typický tím, že nosí dítěti aktovku. Činí tak se stejnou samozřejmostí, s jakou mohutná psiska táhnou pověstný soudek s rumem. Rodič bernardýn je obětavý a chce svému dítěti co nejvíce usnadnit život. To v některých případech končí tím, že si potomek neumí v osmnácti letech ohřát večeři, neboť to nikdy nedělal. Maminka ho k tomu totiž nikdy nepustila buď proto, že měl vždy „důležitější“ věci na starost, nebo proto, že se bála, že by jí v kuchyni napáchal neodstranitelné škody.
Snad ještě hůře může dopadnout dítě rodiče malamuta. Obdobně jako se tento nezdolný pes potýká s naloženými saněmi, tak i rodič malamut táhne za ruku své dítě směrem ke škole. To se příliš nezdráhá, protože už zjistilo, že proti silnějšímu nemá šanci. Na druhou stranu mu stále více uniká důvod, proč do školy chodit a vlastně proč chodit vůbec někam. Takoví žáci velice často přicházejí o jedinečnou šanci naučit se sami řešit své problémy a v dalším životě budou vždy spoléhat na to, že to někdo jiný učiní za ně. Jenže neudělá. A toto zjištění je bude patřičně bolet…
Rodiče chrti zase patří v chůzi do školy mezi ty vůbec nejrychlejší. V jejich spěchu je nemůže zastavit vůbec nic, a to včetně jejich dítěte. Mají přece zpoždění! Jejich školáček se jich sice ze všech sil snaží držet, nicméně oni se již ztrácejí v dálce a vyplašené dítě začíná sondovat okolí, aby našlo někoho, koho by se mohlo zeptat na cestu. Takovým rodičům sice nepochybně vyrostou děti výrazně samostatnější než bernardýnům či malamutům, na druhou stranu si možná ani nevšimnou, že je vůbec měli, a už vůbec nebudou tušit, co se s nimi vlastně stalo.
Přesným opakem chrta je rodič – ohař. Ten naopak ze svého potomka ani na krátkou chvíli nespustí oči, přičemž vyčenichá věci, kterých by si nikdo jiný nikdy v životě ani nevšiml. Žák je ohařem během cesty zavalen obrovským množstvím informací o sobě samém. Ty ho však absolutně nezajímají. I proto si na podobné zmínky v budoucnosti vytvoří averzi. Důsledkem toho se nebude schopen těšit ze svých úspěchů a jakoukoliv kritiku naopak bude snášet ještě podrážděněji než my ostatní.
Poslední kategorií jsou vlčáci. Tam, kde ohař pouze slídí, tam vlčák rovnou vrčí a štěká. Ve psím světě je to nepochybně skvělý hlídač, nicméně štěkající rodič – vlčák hlídá pouze sám sebe před svým dítětem. Výsledkem všeho toho řevu je, že školák ustrašeně kráčí vedle rodiče a těší se do školy, kde si bude moci konečně dělat, co bude chtít, a trápit tím učitele, jehož pozornost bude rozptýlena mezi minimálně dalších dvacet dětí. Toto dítě se do života bezpečně odnaučí vnímat své okolí a reagovat bude zásadně pouze na ten nejuřvanější podnět.
Samozřejmě že většina z nás rodičů není pouze čistokrevnými bernardýny či malamuty, jedná se zpravidla o křížence. Velice často lze spatřit křížence bernardýna s malamutem táhnoucího nejen aktovku, ale i své znuděné dítě, či bernardýna s chrtem, kdy žákovi hrozí nejen to, že mu někde v dálce zmizí spěchající maminka, ale i učebnice a zabalená svačina... Na úplný závěr je třeba zdůraznit, že, ať je to, jak chce, chodit s dětmi do školy je vždy mnohem lepší než je tam vozit autem. Navíc mimo uvedené kategorie existuje velké množství pohodářů, kteří si cestu se svými dětmi užívají, povídají si o všem možném a jsou rádi za společně strávený čas. Ale ti už jsou svým způsobem tak „normální“, že nás pozorovatele příliš nezajímají…
