Tak tady máme ten květen, lásky čas, ale také čas vzpomínek na doby, kdy veselo nebylo a přišlo až s osvoboditeli.
Nejdříve k tomu líbání. Máme tady pěknou tradici o líbání pod rozkvetlou třešní. Jak to vlastně vzniklo? Polibek pod rozkvetlým stromem měl původně zajistit plodnost páru, který se takto projevil svou láskou. Tento zvyk pravděpodobně pochází z pohanských dob, kdy byli lidé úzce spjati s přírodou a věřili, že svou činností ovlivňují dění kolem sebe. Rozkvetlá třešeň byla symbolem života, krásy a plodnosti, a proto byla vhodným místem pro polibek. V pozdějších dobách se polibek pod třešní stal také příslibem sňatku a horoucí lásky. Ten, kdo políbil dívku pod třešní, si ji musel vzít za ženu, jinak by ji znevážil. Dnes už se polibek pod třešní nedodržuje tak přísně a slavnostně jako dříve. Je to spíše zábavná a milá tradice, která má přinést štěstí a krásu ženám i mužům. Polibek pod třešní je tedy starobylou a krásnou tradicí, která oslavuje lásku, život a jaro. Pokud chcete dodržet tento zvyk, najděte si nejbližší rozkvetlou třešeň a polibte pod ní svého partnera nebo partnerku. Nezapomeňte si ale také užít procházky v přírodě, která je plná květů a vůní.
Japonci slaví na přelomu března a dubna velice obdobný svátek zvaný Hanami. Spočívá především v potěše při pozorování kvetoucích stromů. Lidé se během něj pod nimi prochází i pořádají pikniky. Pro Japonce jsou sakury (třešně a slivoně) symbolem krásy a pomíjivosti života. Nejen polibek, ale i pouhý pobyt pod bohatě kvetoucím stromem vám prý může dodat energii a představitelkám něžného pohlaví také přidat na kráse. Vzhledem k počtu sakur v Prostějově můžeme klidně slavit i po Japonsku.
A ještě důležitý dovětek k májové tradici. Nemáte zrovna partnera, takže máte strach, že se žádné pusy letos nedočkáte? Nezoufejte, i na tyto situace kdysi lidé mysleli. Podle tradic má stejné účinky také opláchnutí v potoce, které by se mělo postarat o to, že nezadaná žena nebo dívka v létě neuschne. Čerstvá jarní voda jí má údajně dodat mládí a energii, stejně jako prvomájový polibek.
A teď k tomu osvobozování. Vzpomínky vám nikdo nesebere, maximálně je zapomenete, a proto je dobré „hodit je“ na papír, jak se říká, a v pravý čas si je připomenout. Je také dobré si připomenout vzpomínky těch druhých, a to obzvláště v době, kdy se někteří jiní pokouší překrucovat historická fakta, případně je nenápadně zakrývat. Tím se teď vracím k tomu, jak se v posledních letech podivně připomíná výročí konce nejstrašnější války v dějinách lidstva. Pokud budeme směšovat pojmy a dojmy, hrušky a jablka, tak si nikdy pravdu neudržíme. Za minulého režimu jsme slyšeli, že nás osvobodila jen sovětská armáda, a teď se málem bojíme vyslovit to, že nás kromě Američanů, Rumunů a Poláků osvobodili také vojáci sovětské armády, ve které mimochodem tehdy byli příslušníci všech národností tohoto soustátí. Považuji to minimálně za historicky nesmyslné, jiná slova použít nechci.
My v Prostějově máme jednu výhodu, že jako pamětníka, který dal své vzpomínky na papír, máme hrdinu generála Sachera. Rodáka, který ve svých vzpomínkách nic nepřekrucuje a pěkně po vojensku říká, jak to doopravdy bylo. K prostudování doporučuji jeho knihu „Pod rozstříleným praporem“. A když jsme u té literatury, jako historický materiál doporučuji také knihu V. Přívala „Prostějovsko za války“, která vyšla v roce 1948. I když jsou v ní faktografické chyby, je cenným materiálem pro kritické studium historické odborné veřejnosti. A hanba by mě fackovala, pokud bych také nedoporučil knihy KVH Dukla v čele se Zdeňkem Bezroukem „Pod pásy tanků, pod křídly letadel“ a „Pod říšským vysílačem Donau“, které jsou výsledkem mravenčí badatelské práce.
Takže za mě se v květnu líbejte a čtěte si slušnou historickou literaturu, ať nejste uváděni v historické omyly mainstreamem a aktivisty.
