Zkuste popřemýšlet a klidně mi napište alespoň jeden moment, který dokáže český národ spojit více, než tomu je při velkém sportovním úspěchu. Letos se o něj doma postarali hokejisté a rekordy se trhaly jako listy kalendáře. Návštěvnost na stadionech dosáhla téměř osmi set tisíc a u televizních obrazovek byli v dobu play-off připoutání téměř všichni, kteří si zrovna pustil televizi. A vše dopadlo nejlépe, jak mohlo.
Čtrnáct let čekání nešlo zakončit lépe. Doma, před vlastním publikem, po téměř 40 letech. Nikdo navíc nemůže říct, že by se jednalo o šťastné vítězství, ale bylo skutečně zasloužené. Toto český hokej, ale i sport obecně potřebovaly jako sůl, protože neúspěchů a krachů bylo v poslední době příliš.
Když se ale vrátím k nominační tiskové konferenci a spíše ponuré náladě, tak bych nevěřil, že člověk následně uvidí takové hokejové představení. Ale je tomu tak. Kouč Rulík vsadil na správné hráče a zvolil správnou cestu.
I přes tento úspěch se ale stále nesmí zapomínat, že jedna vlaštovka jaro nedělá. Stále najdeme řadu palčivých témat, která musí fungovat daleko lépe a bez kterých se může na další úspěch čekat zase dlouho. Po skončení mistrovské euforie se tak musí znovu poctivě pracovat a posouvat hokej na další úroveň.
