Každý rok se účastním mnoha kulturních, sportovních a jiných akcí, jejichž výtěžek z tomboly, dobrovolného vstupného či stejně dobrovolných finančních darů pořadatelé následně věnují někomu potřebnému.
Jedna moje kamarádka léta pořádá „vařící“ akci, ze které finanční prostředky posílá na transparentní účty postižené dívky a chlapečka. Podotýkám, že oba jsou z regionu. Když tato skutečnost vyšla najevo, zaplnily se sociální sítě komentáři ve stylu „PROČ zase jim“, dejte to nemocnici, domovu seniorů či dětí, psímu útulku... Kamarádka z toho byla hodně špatná, zlé, mnohdy až nenávistné připomínky se jí velice dotkly. Vypočítala jsem jí, co vše musí zajistit a zařídit, aby akci mohla uspořádat, a to od plochy, stánků, kapel, kulturního programu až po elektrické přípojky a podobně. Co pak udělá s penězi, které se vyberou, je čistě její věc. I kdyby je na závěr hodila do táboráku, může to být každému jedno. Doteď nechápe, že nejvíce vždy hejtují ti, kteří v životě pro nikoho cizího nic neudělali. Doufám, že o to víc ji hřeje vděk obdarovaných.
Na podobnou charitu jsem narazila o víkendu. Autíčkáři pořádají v našem regionu už deset let srazy, jejichž výtěžek, stejně jako na první akci, vždy putoval na pomoc potřebným lidem. Když jsem se hlavní organizátorky zeptala, komu přispějí letos, nasupila se. Lidem určitě ne. Poučila se, když chtěla rodině těžce nemocného předat výtěžek v podobě šeku a poprosila, zda by někdo do místa konání mohl na chvíli přijet. Načež přišla opověď typu: Na to nemáme čas, pošlete to na účet. Argument, že autíčkáři by rádi věděli, komu konkrétně pomohou, byl smeten ze stolu. Takže letos peníze investují do potřeb krmení svěřenců kočičího depozitu, kde jsou za pomoc nesmírně vděční.
Dva příběhy, které mapují současnou společnost. Darující, obdarovaní a vůbec všichni by si měli uvědomit, že charita není povinnost, ale pouze a jen dobrá vůle...
