Často se setkávám s nepříjemnými názory mých rodičů ohledně mého tvrzení, že školní dny jsou náročné a otravné. Vždy když dojdu domů s nevrlým obličejem a s velkou chutí se někam zahrabat, tak už slyším: „Jak můžeš být unavená z toho, že chodíš do školy?“ Klasicky mě to rozčílí ještě víc, než už jsem. Pokusy o nějakou obhajobu ovšem nejsou k ničemu. Ale i přesto se někdy rozhodnu jim ukázat, že mám spousty důvodů házet flintu do žita.

Například pondělky. Nikdo nemá rád pondělky, a ti, kteří je mají rádi, by měli dostat papíry na hlavu. Když se v pondělí ráno po noci plné krásných snů o tom, jak vybouchne má škola, vzbudím, nepřeju si nic víc než vyskočit oknem. Nevadí, že bydlíme v přízemí.

Nestíhám. Nestíhám sice celý týden, ale v pondělí nestíhám ani to nestíhání. Nestihnu se najíst a kartáček s pastou si zabalím do aktovky, abych si zuby vyčistila aspoň ve škole. Je samozřejmé, že když jsem se strachovala tím, že nestihnu autobus a běžela jsem celou cestu na zastávku, tak bude mít autobus minimálně deset minut zpoždění. Když se tedy po patnácti minutách dostanu dovnitř, tak si ani nemám kam sednout. A přestože se vždy přidržuju té žluté tyče u dveří, tak mě mé ruce zklamou a já skončím na zemi.

Jakmile vystoupím z autobusu, je mi jasné, že nestíhám dojít do školy včas. Už se tedy připravuji na druhý běh mého sluncem zalitého dne. Do školy pak stejně přijdu pozdě, udýchaná a celá červená, dostanu do bakalářů pozdní příchod a jsem tak zase o krok blíž k napomenutí učitele. Skvělý. Celou první hodinu je mi zle. Jsem unavená a motá se mi hlava. V půlce hodiny se rozbrečím a zaujmu tak pozornost všech, kteří se evidentně přes víkend moc nudili. Na otázku od učitele španělštiny, který se s perfektním přízvukem zeptá na: „Que pasa?“ („co se děje“ v češtině), odpovím jen: „Mi vida,“ („můj život“). A musím dodat, že to není nejlepší odpověď a určitě ji nechcete slyšet od zhrouceného studenta.

Po španělštině přichází tělocvik, má noční můra. Po pár zoufalých pokusech o přesvědčení učitele o tom, že mi není dobře a nemám chuť hrát nějaký hry s míčem, se smířím s osudem a převléknu se do okouzlujícího úboru skládajícího se z trička s divným nápisem Gulášfest a tepláků, ve kterých jsem o víkendu plela zahradu. Následně nechytím ani jeden míč, schytám pár urážek na mé nadání, co se míčových her týče, a vesele si odhopkám zpátky do šatny.

Ještě unavenější než předtím se po tělocviku vydám koupit si kávu, hned ale zjistím, že automat opět nefunguje. V této chvíli už téměř rezignuju. Po dalších třech hodinách úmorného vyprávění učitelů o archetypech a jejich využití, počítání hrubé mzdy a tabulkách v Excelu mám chuť si rozmlátit hlavu o zeď. Nebo aspoň vzít židli a hodit ji přes půl místnosti, zakřičet a utéct do jiného státu.

Když potom odcházím ze školy, tak si uvědomuji, že mám na úterý přinést vypracovanou seminární práci na příšerné téma Rusko-ukrajinské války, příběh, který má mít minimálně pět stran, a naučit se na tři testy.

Po cestě mě málem dvakrát zajede auto, třikrát zakopnu na rovné zemi a k tomu všemu si mě ještě dovolí rozčilovat počasí tím, že mi svítí slunce do očí a je 30 stupňů, přestože ráno bylo 10 a já se oblékla jako na severní pól. Jakmile dojedu domů, začnu přemýšlet nad tím, jak utéct na Aljašku, jelikož mám všeho po krk, přijdou rodiče a oznámí mi, že mám uklidit dům, vytřít strop a vysát zahradu. Lepší už to být nemůže!

Když konečně splním všechny povinnosti a ulehnu do postele, jsem úplně mimo. A to je teprve pondělí! Možná si říkáte, že jsem až moc dramatická, ale nemůžu si pomoct. Prostě a jednoduše, nejlepší den je ten, kdy nikoho nepotkáte a nemusíte nic dělat. Jen kdyby ale takový existoval…