Někoho to možná překvapí, ale je to tak. Česká republika se pomalu zařazuje mezi nejbohatší státy světa. Přestože „bohatství“ je pojem více než relativní a rozdělovat státy na chudé a bohaté se zdá být dosti odvážné, najdeme jedno spolehlivé kritérium.
Existuje totiž přímá souvislost mezi bohatstvím státu a porodností. Možná bychom v první moment čekali, že čím bohatší stát bude, tím se v něm bude rodit více dětí. Ale kdepak! Je to přesně naopak.
Zatímco ve státech s nejvyšším HDP na jednoho obyvatele se rodí minimum dětí, v těch s nízkým HDP je to právě naopak. Mezi nejbohatší státy světa patří například Singapur, kde jedna žena na svět přivede průměrně 1,12 dítěte. Je jasné, že taková společnost je odsouzena nejen k poměrně brzkému krachu, ale i k vyhynutí. To ostatně více či méně platí pro všechny země, kde ženy nemají průměrně alespoň dvě děti.
Z tohoto úhlu pohledu to brzy bude mít „za sebou“ celá Evropa. Ve velmi bohatém Lucembursku se jedné ženě průměrně narodí 1,38 dítěte, ve Finsku 1,46 a třeba v Norsku 1,55 dítěte. Přitom Finsko a Norsko jsou státy s nejlepším sociálním zabezpečením na světě a obyvatelé jsou trvale hodnoceni jako nejšťastnější na světě.
Docela jiná je přitom situace v nejchudších státech světa. V Afghánistánu jedna žena porodí průměrně 4,64 dítěte, v Eritrei 3,87 a v Burundi dokonce 5,08.
Jak je na tom Česká republika? Díky nárůstu porodnosti v předchozích letech se Česko ještě v roce 2021 zařadilo k zemím s nejvyšší úrovní plodnosti v Evropě. Průměrný počet dětí na jednu ženu u nás dosáhl 1,83 a byl tak nejvyšší od roku 1992. Toto číslo sice znamená, že vymíráme, ale děje se tak alespoň pomaleji než v jiných státech.
Jenže v posledních letech u nás porodnost prudce klesá. Stále u nás přibývá žen, které těhotenství odkládají anebo děti nemají vůbec. A právě tím jsme se definitivně zařadili mezi bohaté země.
Přestože mnozí lidé jako důvody udávají obavy z budoucnosti a rostoucí náklady, hlavním důvodem není „chudoba“, ale zejména změna životního stylu. Bohatství totiž bývá spojeno často s pocitem, že nikoho dalšího na světě už nepotřebuji a vystačím si sám. Takoví lidé se v první řadě starají o požitky, které jim nabízí současný svět. Ve své arogantní pýše však ztrácejí nejen zájem o minulost, ale hlavně touhu po budoucnosti. Jenže historie nás učí, že každá pýcha dříve či později znamenala pád.
