Před mnoha lety jsem jela do Národního divadla v Praze zhlédnout skvělého Miroslava Donutila ve hře Sluha dvou pánů. Šlo o podnikový zájezd, takže do „Matky měst“ vyrazilo asi padesát náležitě vystrojených lidí. Ve Zlaté kapličce jsme utrpěli obrovský šok. Jako „horáci se slámou v botách“ jsme tam totiž byli nejlépe oblečeni. A to jsme my dámy opravdu nebyly ve velkých večerních a pánové se neoděli do šosatých fraků. S údivem jsme sledovali diváky v sandálech, kraťasech, rozhalených kostkovaných košilích, minišatech, hodících se jedině na pláž. Paní uvaděčka, která v nás hned odhalila Moraváky, reagovala pokrčením ramen: „Tady je to normální, lidi si na formality moc nepotrpí.“
Od té doby se ignorace příslušného dress code, tedy pravidla, upravující způsob oblékání a obouvání k určité příležitosti, přesunula i k nám. Přesvědčuji se o tom ať už na vítání nových občánků, kam dorazí mladý tatínek v teplákové soupravě, na pohřbech, kde nejsou ojedinělé džíny, na slavnostním předávání maturitních vysvědčení, kam rodiče přijdou ve flanelových košilích, džínách, elastických legínách a triku s nápisem Keep out….
Vím, že doba, kdy se půl Prostějova v neděli obléklo do svátečních oděvů a vyrazilo korzovat na hlavní náměstí, se už nikdy nevrátí. Tehdy se našemu městu říkalo Malá Paříž a Město oděvů a naši předkové na to byli nesmírně hrdí.
Neměli bychom na to zapomínat, stejně jako na skutečnost, že šaty dělají člověka.
