„Repráky hier, dráty hier, kazeťák hier!“ Předpokládám, že si všichni pamatujete tuhle hlášku z filmu Pupendo, již tam pronáší Pavel Liška alias Vláďa Ptáčník. Podstatné je, že se mu u pasu houpá zařízení, které letos slaví 45 let. Ano je to neuvěřitelné, ale tenhle dnes již veterán, určený jen pro staromilce, má tolik let. Jeden ještě funkční se nachází i u nás doma, a dokonce k němu jsou i repráky, i když ne tak výkonné jako ve výše zmiňovaném filmu. Co tedy o walkmanu víme?

Dne 1. července 1979 se začal na japonském trhu prodávat stříbrno-modrý přenosný kazetový přehrávač s modelovým označením TPS-L2. Byl to první walkman na světě, přišel tehdy na 150 amerických dolarů. Zájem o něj byl obrovský. Sony předpokládala, že se ho bude prodávat tak 5 tisíc kusů měsíčně, ale jen během prvních dvou měsíců prodala kolem 50 tisíc kusů. A to navzdory tomu, že si mnozí mysleli, že bez funkce nahrávaní o něj lidé nebudou mít příliš zájem. Za vývojem walkmanu stál čestný předseda a spoluzakladatel Sony Masaru Ibuka. Byl pravidelným uživatelem kazetového rekordéru TC-D5, který byl ale těžký a statický. Přál si mít přístroj, jenž by mu při dlouhých letech do USA umožnil poslouchat hudbu stereo. Funkci nahrávání při poslechu nepotřeboval. Z toho důvodu oslovil generálního manažera Kozo Ohsoneho z divize kazetových rekordérů Sony, který mu odpověděl: „Ano, ano, to udělám.“ Přístroj TC-D5 zmenšil, zavedl funkci stereo, odstranil funkci zvukového záznamu a k aparátu zavedl sluchátka. Vznikl walkman. Ten první byl navíc zajímavý tím, že se k němu daly připojit hned dva páry sluchátek. Kvůli tomu byl vybaven tlačítkem. Tím se snížila hlasitost reprodukce a aktivoval se mikrofon pro komunikaci mezi oběma posluchači. Když se Ibuka vrátil z Ameriky, zašel za druhým spoluzakladatelem Sony Akio Moritou a řekl mu: „Vyzkoušejte to. Myslíte si, že stereo kazetový přehrávač, který můžete poslouchat při procházce, je dobrý nápad?“ Morita si přístroj vzal domů na víkend a byl také ohromen. Souhlasil s Ibukou, že zvuk je ve srovnání s konvenčními reproduktory zcela odlišný, a byl nadšen skutečností, že se přístroj dá snadno přenášet. V únoru 1979 Morita svolal schůzku vedení společnosti. Převážně mladým inženýrům řekl: „To je produkt, jenž uspokojí ty mladé lidi, kteří chtějí poslouchat hudbu celý den. Budou si ho moci vzít všude s sebou a nebude jim vadit, že nemá záznamník. Když u toho budou stereo sluchátka, bude to hit na trhu.“ Morita chtěl zahájit prodej tak brzy z toho důvodu, aby si mladí mohli kupovat walkman už na letní prázdniny. Znamenalo to mít vyřešené všechny výrobní i marketingové záležitosti během krátkých čtyř měsíců. Začátkem července 1979 byl model TPS-L2 uveden na trh. Zahájení prodeje se však příliš nedařilo. Během prvního měsíce se walkmanů prodaly jen 3 tisíce, což bylo méně, než se plánovalo. Sony proto začala technologickou novinku propagovat v ulicích. Zájemci se mohli walkman vyzkoušet na vlastní uši. To mělo úspěch, a tak na konci srpna byla třicetitisícová série vyprodána a další zájemci se hlásili.

U nás v rodině se walkman objevil z toho důvodu, aby člen rodiny, který chce poslouchat hudbu, nerušil ty ostatní. A tak se střídal otec s vážnou hudbou, matka s českou populární hudbou a já například s nahranými kazetami s písničkami z rakouské hitparády na rádiu Ö3, případně s nahrávkami her Divadla Járy Cimrmana. Repráčky jsem dokoupil později. Byla to vcelku mizerná čínská kvalita, ale dnes člověk vzpomene s nostalgií.

Pak přišly discmany, mp3 přehrávače a dnes hrneme hudbu z mobilů do bezdrátových sluchátek a po walkmanu ani pes neštěkne.

Ale kdo chce, může při tomto výročí zavzpomínat na mladá léta. A tak, milý walkmane, všechno nejlepší, i když už jste dědeček v důchodu.