Únor začal nešťastně. Hned první den tohoto měsíce došlo na prostějovském sídlišti Hloučela v ulici Jana Zrzavého k sebevraždě. Podobné zvěsti se mezi lidmi šíří kromobyčejně rychle. Drtivá většina těch, k nimž se příslušná šeptanda donese, se okamžitě zeptá – kdo a proč takto zemřel?
Jen málokdo odvětí – takové věci mi neříkej.
Přesto se ten, kdo obdobné sdělení předává širšímu publiku, staví do poněkud ošemetné situace. Chová se jako hyena, která žije z utrpení někoho jiného? Je bezohledný k příbuzným nešťastného člověka, který již nezvládl bolest a rozhodl se ukončit vlastní život? Nebo mu naopak jde pouze o to, co nejšetrněji podat maximum relevantních informací o záležitosti, o níž se už stejně dávno spekuluje?
Ať už si odpovíte jakkoliv, je jasné, že smrt či neštěstí ze světa nezmizí, i kdyby se o nich lidé začali zdráhat hovořit s druhými. Vždy ovšem jde o to sdělovat dané skutečnosti s jistou mírou vkusu. To už ovšem záleží na osobnosti toho, kdo je vypouští do světa. Není snad třeba ani zdůrazňovat, že veškeré záměrné lži jsou v podobných případech „přes čáru“ více než kdy jindy a měly by být trestně stíhány.
Pokud ovšem podobné „špatné zprávy“ někoho nezajímají či se chce sám programově chránit před čímkoliv negativním, pak není nic jednoduššího než je přeskočit, nečíst, neposlouchat. Každý z nás má přirozeně právo o jakýchkoliv věcech vědět přesně tolik, kolik on sám uzná za vhodné.
Bylo by však více než pokrytecké odsuzovat toho, kdo o něčem takovém hovoří či píše, a zároveň hltat jakékoliv informace o smrti Karla Gotta či kohokoliv jiného.
Jisté je totiž to, že dokud smrt bude patřit k životu, bude se o ní mluvit i psát.
