Olympijské hry i krátce před nimi skončený evropský šampionát ve fotbale ukázaly určité zrcadlo, které už bliká delší čas, než by bylo zdrávo. Ano, někteří jedinci dokázali zachránit jinak totální výbuch během her, ale jinak se to nedá hodnotit jinak, než ústup ze slávy a padání do velkého podprůměru. U fotbalového Eura to bylo ještě horší, protože z čtyřiadvaceti zemí jich nenajdeme moc, kteří by na tom byli ještě hůře.
Někteří to vidí jednoduše a mají jasno, že na tom mají hlavní podíl sportovci, jenže ono tomu tak úplně není a vše začíná daleko výše než na atletické dráze, stadionu, či ve vodě. Pokud se v Česku utahují opasky, pak je vždy první na řadě sport a celkově i pohybové aktivity. Není už na čase, aby si také do těch potřebných křesel jednou sedl sportovec tělem a duší a otevřel zbytku oči?
S prostředky, které aktuálně do sportovní oblasti od profesionálů až na ty nejmenší vesnice tečou se totiž nedá ani normálně sportovat. Na výchovu talentů, co by to jednou mohli někam dosáhnout už pak zapomeňte úplně. A pokud především těm nahoře ani tento signál nenaznačuje, že se něco musí změnit, tak to pojďme ještě pokrátit a pak se nezapomeňme divit, proč je populace stále méně fyzicky zdatná a proč nesbíráme úspěchy.
