Až dosud se prostějovské volejbalistky v aktuální sezóně 2024/25 více či méně trápily, jejich týmové výkony v zatím odehraných soutěžních zápasech hrozně kolísaly nahoru a dolů. Důvodů bylo víc, hlavně tedy horší sehranost i spousta chyb, ovšem z mého pohledu také slabší individuální produkce některých hráček.
Po pravdě se mi nelíbila především forma letních zámořských posil, které jako by se při svém prvním evropském působení stále ještě rozkoukávaly, adaptovaly, zvykaly si. Možná to chtělo prostě čas, ale v sobotu proti Šternberku si každopádně obě akvizice z Ameriky (jedna ze Severní, druhá z Jižní) už vedly mnohem lépe.
Mladé nahrávačce Elise Ferreira (USA) sice znova uletělo několik nahrávek příliš daleko, leč takových chyb bylo z její strany o poznání méně než v minulých střetnutích. Jinak posílala míče svým parťačkám do útoku většinou přesně, pozvedla osobní výkon na podstatně vyšší level a konečně naplno ukázala vlastní potenciál.
Totéž se dá říct o zkušené smečařce Sonaly Cidrao (Brazílie). Ta Sokolky doslova ničila vynikajícím smečovaným podáním, solidně ustála přihrávku a viditelný progres předvedla v obranné mezihře. Pouze v útoku či pohyblivosti jsou u ní patrny viditelné limity, ovšem i na tomhle se dá dlouhodobě pracovat.
Podstatné z týmového hlediska bylo, že i díky zlepšení dvou zahraničních akvizic zpoza oceánu přestala hru žen VK srážet dolů slabší místa v jejich sestavě. Kolektivní výkon favorizovaných Hanaček získal potřebnou kompaktnost a jistotu, samozřejmě tedy s výjimkou horšího druhého setu.
Navíc kýžený sobotní triumf 3:0 nelze moc přeceňovat, neboť při vší úctě ke Šternberku byl s papírově slabším soupeřem povinný. Jestli jsou Čadovy svěřenkyně volejbalově pevnější v kramflecích i proti někomu silnějšímu a tím pádem pod větším herním tlakem, to ukáže hned zítřejší pohárová bitva v Liberci.
