Spoustu věcí můžeme ovlivnit. Pokud chceme být k druhým lidem vstřícní a laskaví, pak je to záležitost naší volby. Tato vlastnost se nedědí jako třeba barva očí, nedá se druhým nařídit a není ani dána výchovou, i když jí může být do jisté míry ovlivněna. 

Naopak jsou věci, které si člověk prostě vybrat nemůže. K těm patří rodiče. Přitom normálně se postoj každého z nás k rodičům v průběhu života mění v závislosti na našem věku. Když jsme malé děti, jsou pro nás rodiče všechno. Jde o jediný přístav bezpečí v dosud neprobádaném světě. Naopak v pubertě je hodnotíme jako mimořádně trapné lidi, kteří jsou úplně mimo a trochu se za ně stydíme. Teprve až když si pořídíme děti vlastní, zjistíme, že máme svým rodičům být opravdu za co vděčni.

Bude to znít krutě, ale jsou rodiče, kteří si mnoho vděčnosti objektivně nezaslouží. Jako zcela ukázkový příklad může posloužit čtyřiatřicetiletá Prostějovanka, jež domácnosti střídala stejně rychle jako své partnery, přičemž se rozhodně neohlížela na svého dvouletého a čtyřletého syna, které všude tahala s sebou. Až nakonec celá trojice skončila na ulici. Paradoxní je, že i takovou „matku“ její dva kluci nepochybně bezmezně milovali, protože i ona pro ně znamenala jediný záchytný bod v rychle se měnícím světě kolem nich. A to navzdory faktu, že nezvládala ani základní péči o ně. Zatímco všem normálně uvažujícím dospělým je naprosto jasné, proč děti musely putovat do náhradní péče v Klokánku, vsadím se, že samotní kluci by svoji maminku, ať už byla jakákoliv, v tu chvíli za nic na světě nevyměnili.

Zde se tedy pouze potvrzuje stará dobrá pravda, že není až tak důležité to, co se nám děje, ale jak to prožíváme my samotní. A to, jak tu samou věc hodnotíme, záleží více na tom, jací jsme v tu chvíli my samotní, než na tom, co si o tom myslí ostatní.

V případě rodičů (ale i dětí) nám nezbývá, než je brát takové, jací jsou. Pokud to dělat nebudeme, přinese nám to pouze trápení. Vše by se dalo shrnout do věty, kterou pubescentům adresovala známá spisovatelka Halina Pawlowská: „Nekritizuj otce, matku, za život jim děkuju, spratku!“