Teď jsem možná někoho poděsil, jiný se třeba začal těšit, že jsem vytáhl nějaké kompro na bývalé krajské politiky, ale to jindy. Dnes se kupodivu podíváme za kulturou a potěším filmové fanoušky.
Je to totiž právě třicet let, co na filmovém festivalu v Cannes získal hlavní cenu „Zlatou palmu“ film Quentina Tarantina Pulp Fiction – historky z podsvětí. Když budu upřímný, připomínalo to výbuch bomby, recenzenti byli v šoku, festivalová porota byla u vytržení a zrodila se armáda filmových tvůrců, kteří měli jako vzor jen a jen Tarantina, jenž o sobě prohlašoval, že není režisér, ale šílený samouk z videopůjčovny.
Protože tady ovšem máme i jedince neznalé tohoto filmu, tak jen krátká připomínka obsahu. Děj krimi Pulp Fiction tvoří několik příběhů z losangeleského gangsterského prostředí, které se v nabízených scénách spojují a prolínají. Jejich společným prvkem jsou postavy Marsella Wallace (Ving Rhames), Vincenta Vegy (John Travolta) a Miy Wallacové (Uma Thurman), což jsou jediné tři postavy, vyskytující se ve všech povídkách. Je k nim samozřejmě připojena spousta dodatků, vedlejších epizod a příběhů. V této mozaice je také celá řada společných motivů, které se opakují a jednotlivé povídky spojují. Příběhy jsou plné bizarních dějových zvratů, narážek na klasické béčkové filmy i postmoderních prvků. Kouzlo tohoto filmu spočívá především v drsných dialozích, vtipu, v nečekaných situacích, ve spojení detailních záběrů se skvělou hudbou a v promyšleném výběru představitelů rolí, z nichž vytěží maximum, ať jde o tváře neznámé, nebo „profláklé“. Počáteční epizoda vás možná příliš neosloví, ale od chvíle, kdy začne slovní přestřelka Vincenta a Julese, jste už nenávratně vtaženi do víru následujících tří dnů v životech gangsterů, stárnoucího boxera, drogového dealera, dvojky úchyláků a páru amatérů, v rámci nichž se zrodí nápad „udělat restauraci“. Epizody nejdou chronologicky za sebou, navzájem se prolínají, stejně jako životy hrdinů. Vzniká tak pestrý kaleidoskop, který vás nutí přemýšlet, a ještě se začnete královsky bavit. Nezávazné klábosení, řešení problémů i vypjaté situace jsou stavěny na maličkostech běžného života a proloženy osobitým humorem. Velká pozornost je věnována hudbě podtrhující dění na plátně. Ta se vám vryje do paměti tak, že ačkoli jste ji ve filmu slyšeli prvně, při příštím náhodném poslechu se vám živě vybaví scéna, kde zazněla. Hravé herecké výkony všech zúčastněných potvrzují, že si Tarantino umí vybrat a dát šanci polozapomenutým tvářím či zaškatulkovaným postavám. Tvůrce rozhodně neukazuje podsvětí v růžových barvách, přesto zde ale můžeme najít odkazy na pojmy jako vděčnost, oddanost, odpovědnost i víra. Možná i proto za nejvíce krvavou scénu filmu může nešťastná náhoda. Film porovnává náš zdánlivě bezpečný život se světem zločinu a ptá se, co je větší zlo, jestli to organizované, kde si gauneři dobrovolně vyřizují účty mezi sebou a většinou dostanou, co si zaslouží, nebo to mezi námi, ať už v podobě vetešníka, policajta, nebo vyšinutých milenců, kteří vám mohou kdykoli vstoupit do života a udělat vám z něj peklo.
Snímek byl natočen s rozpočtem menším než 10 milionů dolarů, ale v kinech vydělal přes 100 milionů. Pulp Fiction kromě ocenění v Cannes získal sedm nominací na Oscara, a to včetně kategorie Nejlepší film. Tarantino a Roger Avary si odnesli Oscara za nejlepší scénář. Film proslavil Tarantinův jedinečný styl plný chytrých dialogů, násilí a odkazů na popkulturu. Pulp Fiction také přinesl comeback pro Johna Travoltu, který ztvárnil postavu nájemného vraha a v nezapomenutelné scéně tančil s Umou Thurman. Quentin Tarantino, rodák z Knoxville v Tennessee, začal svou režijní kariéru v roce 1992 s rovněž kultovním filmem Gauneři. Po obrovském úspěchu Pulp Fiction se Tarantino stal jedním z nejvlivnějších filmařů své generace. Připomínám ještě jeho filmy Hanebný pancharti, Nespoutaný Django, Osm hrozných a Tenkrát v Hollywoodu. Co film, to perla.
Pouze jeden týden od 17. do 23. října je možné zhlédnout remasterovanou verzi filmu, na niž doporučuji zajít.
