Blíží se svatý Martin a s ním i tradiční slavnosti vinařů, kteří se budou předhánět, kdo se předvede s nejlepším letošním prvním mokem. A tak jsem si vzpomněla na dobu, kdy jsme se jim trochu připletli do řemesla.
Před léty, když se náš vinohrad na chatě rozrodil a živý plot tvořila záplava bujných hroznů, rozhodla rodinná rada o jejich zpracování. Nebudu popisovat, jak jsme se doma brodili metráky kuliček, odšťavňovali, cedili, cukrovali a pak sledovali, jak plné demižony spokojeně bublají. Můj tatínek byl na úrodu patřičně pyšný, i když z Müllera Thurgau jsme sklidili pouze jednu část. Zda Müllera,
i druhého pána netuším, jako pomsta to ale bylo moc pěkné.
Naše vinařské znalosti byly pravda chabé, leč poptáváním a četbou literatury jsme došli k názoru, že na výrobě lahodného moku není co zkazit. Nebylo, víno se skutečně podařilo. „Chuť dobrá, jiskra, voní to božsky,“ pravil nestor rodu a pochutnal si na první sklenici. Protože se neskácel, dali jsme si taky. A tehdy jsme pochopili, co znamená pojem „šestichlapové víno“. Jeden se napil, a pět ho neslo domů…
Pravda, ukočírovali jsme to, takže večírek neskončil hromadným odpadnutím. Těch sto či kolik litrů jsme ale cucali velmi opatrně a já hodně rozdávala. Reakce obdarovaných byly jak přes kopírák. „Propána, co to bylo? Sme vypili s mamou půl litra a já byl jak Rintintin,“ kroutil hlavou jeden z našich přátel. Když napíšu, že tři dvojky položily na zem i souseda – letitého opilce, věřte mi. „Já nemůžu chodit, sakra,“ bědoval v poloze ležícího brouka. Tak jsme ho jen šoupli přes zídku domů. I on poté chodil a první se mě ptal, zda v pohoštění bude zas ten dryák.
Od té doby jsme už vlastní víno nedělali. Pány Müllera a Thurgaua raději konzumujeme v kuličkové podobě a pro lahodný mok chodíme k profesionálům. I když … nikdy neříkej nikdy. Letošní úroda bude zase moc dobrá…
