Máme za sebou druhý listopad, kdy naše kroky mířily k místům posledního odpočinku našich nejbližších. Šli jsme za těmi, kteří s námi už nejsou, které už nikdy neuvidíme, neuslyšíme, zůstanou už navždy jen vzpomínkou.
Dušičky, Památka zesnulých. Vzpomínali jsme na ty, kteří jsou nám stále drazí, na to, jací byli, na jejich dušičky. Prostě oslavujeme lidskou duši. Vzpomínáme na mámy, táty, babičky, dědečky, sourozence, děti, …, na lásky svého života. Na všechny, kteří nás hlídají někde tam daleko a myslí na nás stejně jako my na ně. Na vlídné slovo, pohlazení, úsměv, radosti i strasti.
Dnes už jim nemůžeme dát víc než onu vzpomínku, květinu, zapálenou svíčku. Pro mnoho z nás je právě ono zapálení svíčky gestem vyjadřujícím prosté „moc mi chybíš“.
Pokud jste tu svíčku zapálili večer na hřbitově plápolajícím stovkami plamínků, zahřálo to určitě duši i vám. Už víte, že nikdo z nás nezůstane zapomenut.
Užívejte každý okamžik života s těmi, které milujete, protože osud otáčí kolem času bez ohledu na vaše plány a naděje. A v srdci si nechte dost místa pro ty, kteří už s vámi dnes nejdou.
Tato rada ale neplatí jen pro Dušičky, ta je napořád.
