Tento příspěvek vyjde přesně na Den válečných veteránů. Vzpomíná se asi nejtradičněji připnutím kvítku vlčího máku do klopy, i když ta civilizovanější část světa slaví celý měsíc, takže na klopách v západním světě můžete vidět vlčí máky celý listopad, a to pomíjím akce k uctění válečných veteránů na kulturních, sportovních a jiných podnicích. Nezapomeňme, že jde o veterány všech válek, tedy od první světové dříve známé jako „VELKÁ“. Dne 11. listopadu 1918 dopoledne podepsali zástupci Německa v salonním železničním voze maršála Ferdinanda Foche u Compiègne dohodu o příměří dle požadavku Spojenců. Německo kapitulovalo. Toto datum je považováno za datum konce 1. světové války. V 11.00 ustaly boje. Podmínky tvořilo celkem devět zásadních požadavků v praxi znamenajících německou kapitulaci.
Následující rok byla svolána do Versailles mírová konference a rozhodla o definitivním poválečném uspořádání v Evropě. Symbolem tohoto dne se stal květ vlčího máku jako paměť na všechny padlé ve válkách a konfliktech.
Já sám nosím vlčí mák pravidelně a nestydím se za to připomenout si hrdiny, kteří byli schopni bojovat a padnout za svou vlast, svobodu a demokracii proti agresorovi, především pak za druhé světové války. Je smutné, že tito veteráni už dávno nejsou všichni vyznamenáni nejvyššími státními vyznamenáními, protože hrdinové jsou to všichni, ať už bojovali na letounech RAF, nebo v tankové brigádě, nebo u Tobruku, nebo na východní frontě. Těší mě, že letos byl vyznamenán generál František Moravec, který měl jistý vztah k našemu městu. Jsem také rád, že se ze strany naší radnice nezapomíná na naše letce, a proto jsem prošel nový parčík s památníčky na různá období letectví v našem městě. Líbí se mi a pochopitelně mě zaujal i počin v Otaslavicích k uctění památky letce Josefa Františka. Samozřejmě vojenských konfliktů je víc a oběti jsou i mezi novodobými veterány. Zrovna naše město se svými jednotkami 102. pp a 601. skss o tom něco ví.
Ne každého bych ovšem považoval za válečného veterána a uctil ho kvítkem vlčího máku. A tady si dovolím odcitovat exprezidenta Václava Klause, který se vyjádřil k vyznamenávání 28. října: „U mnoha lidí vyvolalo otazníky i vyznamenání vojáka Mezinárodní legie územní obrany Ukrajiny. To se u nás tři desetiletí nestalo. K možnosti sloužit v cizí armádě je nezbytný souhlas prezidenta. Ten však tomuto vojákovi tehdejší prezident republiky nedal.“ Za mě souhlas a tečka.
A vlastně pro ty neznalé, proč zrovna vlčí mák, inu podle jedné básně autora Johna McCrae „Na flanderských polích“. Pojďme si ji připomenout v překladu Jindry Svitákové: „Na polích flanderských vlčí máky kvetou, tam mezi kříži, řada za řadou. Zde hrob je náš. Však mezi červánky, na nebi modrém slyšte skřivánky, když dole kanóny tu svoji píseň řvou. My mrtví zůstanem – a je to možná zdání, že včera žili jsme a byli milováni, když nyní ležíme na polích flanderských. Náš boj teď jiní převezmou: do vašich rukou vkládáme teď svou hořící pochodeň a vy ji neste dál. Kdyby vám uhasla, vzpomeňte na náš žal. Když rozkvétá lán máků červených, my spíme dál na polích flanderských.“
V době, kdy píši tyto řádky, není svět vůbec klidný a hrozba velkých střetů je tu stále mezi námi. Můžeme diskutovat o tom, zda je příčinou náboženství, či strategické suroviny, nebo jen něčí hloupost. Už jsem tady jednou citoval svoji kamarádku, která říká, že kluci si pořád potřebují poměřovat pindíky a mimo jiné i proto se pořád válčí. Je to názor neokázalý, ale skoro si říkám, že pravdivý. Snad jednou přijde doba, kdy toto poměřování přestane a na zemi zavládne klid a mír. Obávám se ovšem, že naše generace se toho nedočkají. A tak musíme věřit těm, co přijdou po nás, ale je tu otázka – zvládnou to?