Asi už dnes vůbec neřešíte, že když jdete nakupovat, tak je na každém zboží čárový kód a prodavačka vesele „pípá“ za pokladnou, respektive si „pípáte“ sami na samoobslužné pokladně, protože potkat dnes živého pokladního je skoro unikum. No a víte, že čárový kód a jeho první oficiální komerční užití slaví 50 let? Tak se na tu historii pojďme podívat.

Vynálezcem čárového kódu je Američan Norman Joseph Woodland (1921–2012), který ve 40. letech 20. století se spolužákem z univerzity Drexel ve Filadelfii Bernardem Silverem přemýšlel, jak automaticky zaznamenávat informace o produktu u pokladen. Systém využívající tlusté a tenké čáry jej údajně napadl na pláži, vycházel z principu Morseovy abecedy. On a jeho společník požádali v roce 1949 o patent, ten jim byl udělen v roce 1952 (na kruhovou verzi). Woodland a Silver chtěli, aby technologii vyvinula IBM, u níž Woodland pracoval, nebylo to však komerčně proveditelné. Firma RCA, jež patent později získala, se až do roku 1969, kdy patent propadl, neúspěšně pokoušela vyvinout komerční aplikaci. V roce 1969 RCA zaujala americkou Národní asociaci potravinářských řetězců, která založila komisi ze zástupců supermarketů, jejímž cílem bylo vytvoření jednotného kódu potravinářských produktů. V roce 1971 se o problematiku začala zajímat IBM a převedla Woodlanda na vývoj technologie. Výsledkem byl UPC – Universal Product Code a jeho čárová prezentace, který se následně proti konkurenční RCA prosadil. Poprvé byl čárový kód v běžné praxi načten až na podzim roku 1974 na obalech žvýkaček Wrigley's. Dějištěm se stal supermarket ve městě Troy.

A pro lidi typu Sheldon Cooper něco málo technikálií. Každý čárový kód je tvořen sekvencí čar a mezer s definovanou šířkou. Ty jsou při čtení transformovány podle své sytosti na posloupnost elektrických impulsů různé šířky a porovnávány s tabulkou přípustných kombinací. Pokud je posloupnost v tabulce nalezena, je prohlášena za odpovídající znakový řetězec. Nositelem informace je nejen tištěná čára, ale i mezera mezi jednotlivými dílčími čarami. Krajní skupiny čar mají specifický význam – slouží jako synchronizační pro čtecí zařízení, které podle nich generuje signál Start/Stop. Technická specifikace pak vyžaduje ochranné světlé pásmo bez potisku před a za synchronizačními čarami. Tak pro nás laiky to znamená asi tolik, že jsou tam nějaké čáry, my to „pípnem“ a ono nám to vyplivne nějakou cenu. No a o těch cenách chci mluvit teď.

Nikdy jsem nesnídal šampaňské a kaviár, ale nečekal jsem, že když si dám dnes chleba s máslem a vajíčkem, tak se cenově doberu zřejmě k tomu kaviáru a šampaňskému. Jestli ceny potravin, které aktuálně vidím v obchodech, jsou odrazem kvality a síly naší ekonomiky, tak i já jako ateista zvolávám: „panebože, proboha!“ Ale to ještě není všechno. Snažil jsem se pochopit, proč ty ceny jsou takové, jaké jsou, ovšem ty odpovědi, co jsem slyšel, mi tak trochu připomínají pohádky, které dnes vyprávím své malé dceři. Máslo je drahé, protože kravičky mají divné mléko, slepičkám rozšiřujeme obýváčky, tak proto z toho traumata, že se budou mít lépe, méně snáší atd. No řeknu vám, na tohle jsem koukal jako blázen. A pak přišly další perly, kdo může za vysoké ceny. Zemědělci to hází na distribuční firmy alias překupníky, ty to hází na markety a ty to zpátky hází na zemědělce. A z tohoto začarovaného kruhu vychází máslo za 80 korun, vejce někde snad dokonce i za 6 až 10 korun. O cenách dalších potravin mluvit také moc nemusíme. Souběžně nám tady běží ohraná písnička mainstreamu, že se již nevyplatí nakupovat v Polsku, protože vyletěl nahoru zlotý a jejich DPH. Mám kamaráda, který stále v Polsku nakupuje a vyplatí se mu to z Prostějova a zpět a stále ještě šetří o polovinu toho, co by dal za stejné zboží tady. Takže, milá média, nelžete! Napadají mě slova budoucího premiéra nebo minimálně vítěze celostátních voleb v roce 2025: „Všetci kradnů“. Pane Andreji, něco na tom bude.