Záměrně a jako bych něco tušil, jsem si nechal tento příspěvek až týden po oslavách svátku 17. listopadu. A dobře jsem udělal. Těšil jsem se, že si v klidu zavzpomínám na události před 35 lety, kdy jsem sám jako vysokoškolský student nasadil trikolóru, která mimochodem byla v papírnictví před 17. listopadem úplně běžně k sehnání, pak už ne. Chtěl jsem si připomenout ono cinkání klíči a také to, jak jsem okupoval společně s kolegy olomouckou filozofickou fakultu.
Dokonce i na pražský výjezd, kdy jsem dirigoval autobusy s demonstranty na velkou demonstraci v našem hlavním městě. Inu chtěl jsem povzpomínat na ty krásné časy, kdy se najednou lidi k sobě navzájem začali chovat slušně, uměli si dát přednost, pozdravit se, usmát se na sebe a vůbec tak nějak jinak žít. Dodnes mám vzpomínku na babičku, která přišla na fakultu s napečenými koláči a moc děkovala nám, mladým uchům, že se díky nám zase dožije v tomhle státě svobody. Na to všechno jsem si chtěl v klidu povzpomínat. Pak jsem bohužel zapnul televizi a vedle běželo rádio.
Během chvilky jsem padl na úplné dno. Musel jsem sledovat jak v listopadu 1989 pro režim studující rozvědčík, jenž si stěžoval, že se ten den 17. 11. 1989 nemohl kvůli demonstrantům dostat do Prostějova, kde tehdy bydlel, klade 17. 11. 2024 jako úžasný demokrat věnce k památníku sametové revoluce. Musel jsem sledovat, jak si premiér státu, který svou politikou přivedl tuto zemi až na samé dno, přivedl fanklub, jenž povinně nadšeně hýkal, když kladl věnce tamtéž. Poté pronášel věty, že musí zůstat u moci a že se pak díky němu za 4 roky budeme mít jako v Německu. Musel jsem sledovat jednu arogantní osůbku živící se kdysi prodejem mobilů, jak drze pronáší věty o tom, že je v pořádku, když se píská na představitele opozice, ale je absolutně nestoudné, když se píská na ni, hrdou představitelku vládnoucí klaky, která je, opět podle výše citovaného premiéra, nejlepší od roku 1938. To pískání na představitele opozice ponechám stranou, protože si zástupci vlády, podle průzkumů naopak tou vládou nejmizernější, opravdu přivedli svoje příznivce, a ještě to sami prozradili. Snad ani za komentář nestojí to, co předvedli ve státní televizi různí pravdoláskáři a zástupci těch největších vyžírků, tedy provládních neziskovek, a další podobná individua. Netrvalo to dlouho a s odporem jsem televizi vypnul a raději listoval archivními materiály svého soukromého archivu o událostech 17. listopadu. Moje malá dcera si samozřejmě chtěla „listovat“ se mnou, ale to by připomínalo spíše likvidaci, a tak jsme si raději začali hrát s jejími hračkami. A byl klid.
O to více se mi líbilo důstojné připomenutí událostí 17. listopadu v našem městě. Kladení věnců k soše prezidenta, který nikdy kabát nepřevlékl a byl vzorem pro svůj národ. Při pietním aktu žádné pískání přihlouplých jedinců, naopak zpěv a důstojná atmosféra, snad jen se musím škodolibě zeptat, kde byli představitelé naší hrdé rovné opozice a kde byla kandidátka na senátora, jež v rámci předvolební senátorské kampaně kladla kdeco všechno, kde to jen po Prostějovsku šlo. Aha, ona už vlastně kampaň skončila. Alespoň že přišel její bratr, slušný člověk v jiné straně.
Těch 35 let uteklo jako voda. A já se musím vrátit ke slovům Václava Havla z jeho prvního novoročního projevu k národu, kde řekl: „Naše země nevzkvétá!“ Ano, opravdu ne. To výše citované Německo je nám ekonomicky na hony vzdáleno a přiblížit se k němu můžeme snad jen díky současnému premiérovi Scholzovi, který tuto zemi devastuje neskutečným způsobem. Naši sousedé „sklízí“ výsledky práce dnes již důchodkyně „MAMA MERKEL“ a například migranti jim skáčou po hlavách. Nemluvím o likvidační práci naší drahé EU, ale to už je jiná kapitola.
