Před časem odešel do důchodu obvodní lékař, který se staral o celou rodinu mé kamarádky. Nutno podotknout, že pan doktor sloužil do svých bezmála osmdesáti let, takže odpočinek si opravdu zasloužil. Jenže najít za něj náhradu se ukázalo jako nesmírně složitá věc. Kamarádka i její dcery a zeťové si na × místech vyslechli odmítnutí z důvodu zcela zaplněné kapacity. Trvalo jim přes půl roku, než se jim podařilo lékaře najít. Každý z nich chodí k někomu jinému.
Stejný problém je sehnat lékaře kožního. I oni jsou „plní“ až po střechu. Svého příbuzného jsem nakonec musela odvézt na ambulanci do olomoucké fakultní nemocnice. Jedině tam ho byli ochotni ošetřit.
Nejinak je to s lékaři dětskými, kdy po odchodu několika z nich na odpočinek zoufalí rodiče shání náhradu, kde se dá.
A třešnička na konec – zubaři. Vždycky, když slyším od prezidenta České stomatologické komory Romana Šmuclera proslov na téma „zubařů je dost“, přemýšlím, jestli žijeme ve stejném státě. Já si to tedy nemyslím a se mnou zcela jistě valná část obyvatel naší země. Věřím, že v Praze o stomatology nouze není – aspoň jsem nikde nečetla, neviděla ani neslyšela, že by lidé čekali hodiny ve frontách, aby se mohli zaregistrovat. Jenže všude jinde, Prostějovsko nevyjímaje, prostě zubaři s volnými místy nejsou. Jak mi řekla moje MUDr., nové pacienty bere pouze v případě, že někdo ze stávajících zemře. Neodhlašují se totiž ani ti, kteří se stěhují jinam. Vědí, že v novém působišti by si zřejmě museli začít zuby trhat sami.
Nesmím zapomenout na další hlášku pana zubního prezidenta – Kdo se o chrup řádně stará, stomatologa nepotřebuje. Jistě jsou i tací. Jako třeba já, která po rodiči zdědila chrup krokodýla a poslední plombu má ze třetí třídy základní školy. Od té doby mi stačí si dvakrát denně užít s kvalitní pastou a neméně kvalitním kartáčkem. A pak jsou jiní, kteří se vrhli po rodinné větvi neoplývající zdravým chrupem. Zuby se jim drolí od dětství, bohužel nejen ty mléčné. Třeba když si kousnou do právě upečeného koláče. Jak by se tedy chrupu měli věnovat oni? Naučit se míchat maltu a svařovat a vyrábět si vlastní protézy?
Za mého mládí jsme chodili se školou dvakrát ročně na pravidelné zubní prohlídky. Zubař opravil, co bylo třeba, naordinoval rovnátka, odhalil další problémy, které pak řešil společně s rodiči. Dnes jsou to rodiče, kdo musí najít cestu, jak, a hlavně kde nechat své dítko vyšetřit. A že je to boj, víme všichni.
Tak se ptám, jestli se s touto situací dá vůbec něco dělat. Nebo to opravdu skončí tak, že si zuby budeme trhat sami a protéza po babi či dědovi bude cennou součástí dědictví přecházejícího z generace na generaci…
