Nedělám to často, abych něco uveřejnil na zakázku, ale přišla mi prosba od „moravských patriotů“, zda by se šlo vyjádřit ke sčítání lidu z jejich úhlu pohledu. A protože jako demokrat nevidím důvod jejich názor nezveřejnit, tudíž dnešní rubriku a přepouštím autorovi následujících řádků, kterým je Jiří Máca.

Sčítání lidu se opět blíží. Novinkou je, že letos proběhne především on-line. Český statistický úřad odhaduje, že tuto možnost využije 60 % obyvatel. Vše začne o půlnoci z pátku 26. na sobotu 27. března a potrvá do 9. dubna. Kdo možnosti on-line nevyužije, ten bude moci od 17. dubna do 11. května vyplnit klasický listinný formulář. Za nevyplnění formuláře bude hrozit pokuta 10 tisíc korun, účast na sčítání je tedy povinná. Ve formulářích budou některé kolonky tradičně pevné, tudíž vyplňující bude mít na výběr z předepsaných možností. Mezi ostatními, které budou již dobrovolné, bude i národnost a mateřský jazyk.

Mluvčí sčítání lidu Jolana Voldánová potvrdila, že moravská národnost i jazyk budou opět uznávány a samostatně evidovány. V případě otázky na národnost nebude uvedena žádná konkrétní možnost odpovědi, k otázce o mateřském jazyce bude připojeno několik možností, avšak moravský jazyk bude potřeba, tak jako moravskou národnost, dopsat. Na přihlášení se k moravské národnosti není nic neobvyklého, vždyť moravskou národnost si píše jen ten, kdo se vnímá jako součást společenství obyvatel naší země a je hrdý na její specifickou kulturu a bohatou historii, více než tisíciletou. Mnohým se však může zdát přinejmenším zvláštní přihlášení se k moravskému jazyku. Rád bych proto připomněl, že jazyk na Moravě se po staletí vyvíjel v úzkém styku s jazykem v Čechách a jejich vzájemná blízkost vyvrcholila vytvořením společné spisovné formy tohoto jazyka.

Základem společného spisovného jazyka se na počátku 17. století stala tzv. „kraličtina“, jazyk Bible kralické. Tento jazyk byl téměř dvě století označován na Moravě jako moravština a v Čechách jako čeština. Pro zajímavost také uvedu, že je doloženo, jak velkým zklamáním českých národních buditelů bylo, že se od přijetí spisovné češtiny odklonili Slováci, jejichž jazyk je také velmi blízký tomu našemu. Agresivní český nacionalizmus na konci 19. století postupně přejmenoval vše původní moravské na české, a tak dnes označujeme spisovný jazyk jednotně jako český.

Vraťme se ale ke sčítání lidu. Otázka na jazyk se netýká spisovného jazyka, ale jazyka mateřského, tedy toho, který jsme se naučili používat od rodičů a prarodičů, kterým mluvíme doma nebo s přáteli z dětství a který nás zahřeje u srdce, když ho uslyšíme po návratu z ciziny. Že i po staletích a i v dnešní době silně ovlivňované médii zůstává hovorová řeč v obou zemích odlišná, je jasným důkazem, že společný spisovný jazyk není nic, co by změnilo realitu. Rozdíly jsou dané jak odlišnou charakteristikou moravských nářečí oproti českým, tak i jinou melodikou řeči, která na každého prozradí „z kama je“...

Na závěr bych ještě rád připomněl, že první sčítání lidu v Rakousko-Uhersku zjišťovalo stav z 31. prosince 1869 na 1. ledna 1870 a nebylo zde možno zapsat tzv. obcovací řeč, ke které můžeme mateřský jazyk přirovnávat. Teprve vyhláškou z roku 1880 byla zavedena povinnost uvádět obcovací řeč, od které se odvozoval původ, tedy národnost. Později vyhláškou z roku 1890 bylo dále upřesněno, že je nutno použít doslovnou formulaci „řeč česko-moravsko-slovácká“. Z toho je zřejmé, že skutečnou možnost přihlásit se k vlastnímu vnímání národnosti a k rodné řeči nám umožnila teprve až demokracie zrozená v listopadu 1989.

Tolik tedy autor. Já tvrdím, že celé sčítání lidu je tak trochu slídění a dost se divím, když o nás už stát ví takřka všechno, že obtěžuje dalšími dotazníky a vyhazuje za to v době krize miliardy, které by se daly použít například na podporu krachujících podnikatelů.