Školství je jedním z oborů, kterému v tomto státě rozumí skoro každý, a tudíž do něj kde kdo plká. Že mnohdy nesmyslně, o tom odborná školská veřejnost ví své, ale je to už takový národní sport, stejně jako že každý neumětel plká do fotbalu a do hokeje. Ale já se dnes oprostím od aktuální situace a chci vás upozornit na to, že povinnou školní docházku tu máme již 250 let, a to od 6. prosince 1774, kdy Marie Terezie ustanovila reformou všeobecnou vzdělávací povinnost. Tak se na to pojďme podívat podrobněji.
V rámci zemí Koruny české byla povinná školní docházka poprvé zavedena roku 1683 ve slezském protestantském Olešnickém knížectví, a to předpisem Fuerstlich Oelsnische deutsche Stadt und Landschulordnung („Knížecí olešnický řád německých městských a venkovských škol“). Povinná docházka se vztahovala na všechny děti od 6 do 9 let. Kromě tohoto malého slezského území se ale školství v habsburské monarchii nacházelo ještě v polovině 18. století ve velmi neutěšeném stavu. Královna Marie Terezie podle vzoru protestantského Pruska započala s reformami odpovídajícími i postupnému růstu manufakturní a strojové výroby a filozofii osvícenství. Marie Terezie pověřila přípravou školské reformy pruského opata Johanna Ignaze Felbigera. Felbigerova reforma byla na svou dobu velmi moderní. Dne 6. prosince 1774 byl vydán výnos Marie Terezie v němčině nazvaný Allgemeinen Schulordnung für die deutschen Normal, Haupt und Trivialschulen in sämmtlichen Kayserlichen Königlichen Erbländern (Všeobecný školní řád pro německé normální, hlavní a triviální školy ve všech c. k. dědičných zemích). Ve Všeobecném školním řádu se uvádí: „Rádi bychom viděli, kdyby rodičové svých dětí ve věku 6–12 let do škol posílali“, čímž Marie Terezie povinnou školní docházku dětí do školy přímo nenařídila, protože tehdy ještě neexistovala dostatečně hustá síť škol, ale od té doby byla povinná školní docházka de facto (nikoli de iure) zavedena. Zimní kurz na venkovských školách začínal 1. prosince a trval až do konce března. Letní kurz začínal pondělkem po první neděli velikonoční a končil koncem září. Návštěva škol nebývala kvůli využívání dětské práce velká a pracující žáci od devíti do dvanácti let byli proto osvobozeni od školní docházky. Školy měly poskytovat vzdělání nejen chlapcům, ale také dívkám. Teprve až v roce 1780 byly v některých městech zavedeny dívčí třídy a až později společné třídy pro chlapce i dívky. S novým tereziánským školským zákonem vyšel v roce 1774 také nový slabikář Johanna Ignaze Felbigera ABC Namenbüchlein zum Gebrauche der Schulen in den kaiserlich-königlichen Staaten („Slabikář pro potřebu škol v císařsko-královských státech“), který císařovna Marie Terezie jako jediný pro výuku čtení v rakousko-českých školách povolila a vycházel ve velkých nákladech až do roku 1851. V roce 1775 byl vydán v českém jazyce. Slabikář neobsahoval z pedagogických, metodických i finančních důvodů žádné ilustrace. V roce 1777 byl vydán výnos Ratio educationis. V roce 1817 vyšel slabikář pro venkovské školy Nahmenbüchlein zum Gebrauch der Landschulen in den kaiserl. königl. Staaten. Císařským patentem 5. listopadu 1855 byl zaveden mezi státem a církví pro celou rakouskou monarchii konkordát vyhlášený papežem v bule Deus humanis salutae auctor („Bůh je původcem lidské spásy“). Povinná školní docházka začínala podle říšského školského zákona (tzv. Hasnerův zákon) z roku 1869 v 6 letech a trvala po dobu 8 let jak pro chlapce, tak i pro dívky. Novela říšského zákona z roku 1883 přinesla z povinné školní docházky možnost úlev. Základní školství se dělilo na 2 stupně: školu obecnou a školu občanskou (měšťanskou). Obecné školy navštěvovaly děti v prvních pěti letech školní docházky (6–11 let) a v dalších třech letech děti, které nepokračovaly ve studiu na školách občanských nebo středních. Na obecných školách vyučoval třídu zpravidla jeden učitel. Náboženství, ruční práce nebo nepovinný předmět (čeština) měl na starost zvláštní učitel. Výuku náboženství zastávali v obcích místní faráři.
Tak takhle to začalo, uvidíme, kam jednou se školstvím dospějeme.
