Tohle bych nepřál zažít nikomu na světě. Bohužel jsem se já i dalších zhruba čtyři a půl tisíce lidí od nedělního odpoledne až do pondělní noci 2. prosince ocitli v neuvěřitelné vlakové pasti.
A to doslova. Jel jsem z nedělního fotbalu v pražském Edenu, ovšem vítězství mé milované Slávinky mě tentokrát stálo hodně nervů. Nikoliv ovšem v hledišti, ale na železniční trati mezi Ústím nad Orlicí a Českou Třebovou. Právě tam došlo nejdříve k havárii trakčního vedení, poté dokonce k požáru trafostanice. Zhruba pětadvacet vlakových souprav ve směru z Prahy se postupně seřadilo na nádražích v Chocni, Ústí nad Orlicí či Dlouhé Třebové. A stálo se, a čekalo se. Já měl tu smůlu, že náš vlak mířící až do Čadce stál nejprve v Chocni pět hodin, dvě hodiny v Ústí nad Orlicí a pak ještě další dvě hodiny v Dlouhé Třebové. Ano, počítáte dobře. Náš vlak měl devět hodin zpoždění! A když k tomu připočtete dvě a půl hodiny běžné doby cesty z Prahy do Olomouce, byli jsme všichni ve vlaku celkem jedenáct a půl hodiny! A proč se s tímto svým zážitkem svěřuji? Protože nejenom mě velmi zklamal přístup Českých drah. K nehodě může pochopitelně dojít, to se prostě stane. Ale po celých devět hodin nikdo neměl ve vlaku žádnou informaci o příčinách tak dlouhého stání. Nebýt mobilních aplikací a internetu, vůbec nic bychom se nedozvěděli. A co víc, zatímco v soupravách společnosti Leo Express a RegioJet hostesky roznášely lidem zdarma horký čaj a občerstvení, České dráhy nechaly ve všech soupravách vypnout topení a cestujícím neposkytly vůbec nic! A vlaky byly plné malých dětí! Moje rada na závěr zní – necestujte Českými drahami! Je to společnost, které na lidech vůbec nezáleží!
