Je to už čtrnáct dnů, co hokejoví junioři přivezli z Kanady bronzové medaile a potřetí v řadě mohli slavit velký úspěch. Když k tomu připočteme i nádherný zážitek, který nám v domácím prostředí připravili dospělí hokejisté na loňském šampionátu se zlatou tečkou, ale i bronz z mistroství světa 2022, tak se dá říct, že se hokej v Česku zase vrátil na místa, kde jsme jej před desetiletím byli zvyklí pravidelně vídat. Co však za tímto obrozením stojí?
Zlatý šampionát v roce 2010 a poslední medaile v roce 2012, pak nastal půst, který si jen těžko dokázal sportovní fanoušek představit. Deset let totiž čekal národ na další medaili, což je doba, jakou historie nepamatuje. A nutno říct, že rok od roku byl šampionát brán s větší skepsí a v rozpacích, že vlastně můžeme medailí jen překvapit. Už se to zkrátka nebralo jako samozřejmost, tak jak tomu bylo dříve.
Kromě domácího mistroství v roce 2015 a tažení hokejistů pod koučem Říhou v roce 2019 je třeba i uznat, že na medaili jsme skutečně neměli. Pak ale od roku 2022 přišel zlom, kdy to vypadá, jako bychom se znovu naučili věci, které k hokeji neodmyslitelně patřily. Všechno je přitom způsobeno především dílem i trochy štěstí a následného stavu mysli, kdy si zase začal národní tým věřit. Jasně se ukázalo, jak velkou roli dokáže sehrát aktuální psychické rozpoložení.
Pokud by medaile v roce 2022 nevyšla a nepřišly i úspěchy juniorů, kdo ví, zda bychom i nadále nezabředli do krize, která tu deset let byla. Jenže najednou si hráči i všichni kolem uvědomili, že pokud budou věřit ve své schopnosti, a i proti papírově lepším týmům se dá vyhrát, tak je možné cokoliv. Taková mentalita aktuálně čiší z hokejového prostředí a je to jen dobře. Zdravé sebevědomí se totiž u nás často nenosí, ale v rámci nejen sportovního odvětví je zatraceně důležitou složkou výkonu.
A nutno dodat, že poslední šampionát mužů i juniorů toho byl zdárným příkladem. Ani mě vlastně netrápilo, že právě u juniorů jsem se pětkrát pořádně nevyspal, protože sportovní zážitek stál za to. Teď však bude zásadní v tomto módu i vytrvat a pokračovat, protože zážitky z posledních nevydařených let by měly být stále na paměti a vybudované sebevědomí musí zůstat.
V současné chvíli ale ani nemám obavy, že by nezůstalo, protože pokud se něco opravdu povedlo, pak to jsou ti často málo viditelní muži na střídačce. Nemít toho pravého lídra, kdo bude hlavním dirigentem, tak nemáte nic. Kouč Rulík to jasně ukázal už u juniorky společně se svým realizačním týmem a pokračuje v tom u hlavního celku. Ač často nevypadá, že by to byl zrovna nejvýřečnější muž, tak jeho proslov si bere k srdci každý z hráčů v kabině. V tomto ohledu je zase Patrik Augusta daleko přímočařejší a výřečnější, ale i on se dokázal ve své aktuální roli skvěle najít. A po bronzovém úspěchu bylo i v kabině jasně znát, jak ho každý v mužstvu od hlavních lídrů na ledě až po kustody uznává a bere.
