Určitě si nemá význam lhát do kapsy a tvrdit, že naše vláda situaci zvládá a dělá to pro občany. Tomu už přestávají věřit i zarytí voliči hnutí ANO 2011, kteří dokázali přejít mnoho vrtochů, ale tento je již do nebe volající. Na druhé straně si asi také nemá význam lhát, že ani ze strany opozice to nebylo úplně takové, jaké by to zřejmě mělo být. Největší chybu však vidím u prezidenta. Že s tím nemá moc co společného? Nebýt jeho vyhlášení voleb, které nebylo nikdy v historii takto dopředu, neprobíhala by už nyní politická kampaň a sbírání bodů, ale možná bychom se vážně dočkali rozumných opatření, která by měla hlavu a patu a na nichž by se shodlo celé politické spektrum. Teď si jen každý kope za sebe.

Právo na vlastní názor na současnou situaci má samozřejmě každý. Momentálně je však situace opravdu kritická, na tom se zřejmě shodnou všichni. V žádném případě to ale není o tom, že bychom si za tuto situaci mohli sami. Pokud by všechna vládní nařízení dávala smysl, určitě bychom na tom nyní nebyli nejhůře v celé Evropě. Jenže na tohle hodnocení teď není ten pravý čas a měl by přijít až během podzimních voleb.

Poslední možností ke zmírnění dopadu covidu tak přišel tvrdý lockdown, u kterého najdeme také řadu opatření, co se dají považovat za nesmyslná, ba zcela irelevantní. A už vůbec se nemusíme bavit o tom, že toto rozhodnutí mělo přijít daleko dříve a ne až po několika měsících, kdy se vláda tvářila, že je všechno v pohodě. Určité věci jsou pak i nemožné vůbec dodržet a jen těžko vymahatelné.

Ať už máte názor jakýkoliv, nevěříte těmto opatřením ani této vládě, je potřeba celý krušný březen se zatnutými zuby zvládnout zodpovědně. Ne všechno se dá samozřejmě dodržovat, jak si vláda představuje, jenže samotný stát nás z této stále se zhoršující situace nedostane. Dnes je to přesně rok, kdy se na českém území objevil první případ covidu, a všichni si moc dobře pamatujeme, jakým způsobem se nám občanům podařilo pandemii zvládnout. To stejné může platit i teď. I když jsme se do toho nedostali vlastní vinou, můžeme se z toho dostat jedině samotní, pokud k tomu každý z nás obyčejných občanů přistoupí zodpovědně.

A i když najdeme řadu kritiků a narušitelů, kteří se nebojí své názory veřejně říct, pevně věřím, že jako národ jsme toho zvládli už opravdu hodně a vždy se dokázali semknout. Tak proč to nezkusit ještě jednou teď. Tady už totiž nejde o žádné politické body, o víru, zda pandemie vůbec existuje, ale o naše zdravotníky a lékaře, bez kterých zkrátka žít nemůžeme, a také o to nejdůležitější, co každý z nás má – lidský život. A právě to je nyní v sázce.

Takže kdy, když ne teď? A kdo, když ne my?