Pes, kočka, králík, křeček či andulka jsou běžní domácí mazlíčci, kteří prošli snad každou domácností. Jsou ale lidé, jimž životního souputníka dělá obří šnek, opice, nosál či jiné exotické zvíře. Najdete je i v našem regionu.
Africký obří šnek neboli achatina
Nenáročný, ale obří. Achatina velká je druh suchozemského afrického šneka, kterému se v zajetí docela daří. V dospělosti měří až 30 centimetrů a váží až 300 gramů. Dožívá se až sedmi let. Má velkou pruhovanou ulitu a tělo černé barvy. „Nejsou nijak nároční, konzumují ovoce, zeleninu, nepohrdnou vařenými těstovinami či kousky sýra,“ říká Robert, který obří šneky chová již bezmála deset let. „Dají se ochočit a jsou nenároční. Je ale pravda, že většina mých návštěv si mazlení s nimi odpustí,“ smál se chovatel. Není divu, vzrostlá pohybující se achatina vypadá, jako by utekla z hororového filmu.
Varaní koupání
K varanům se rodina N. dostala prostřednictvím hlavy rodiny, která v době totality jezdila po montážích po celém světě. Z Afriky tak dovezla „na tajňačku“ malého varana stepního. „Moc jsme o chovu nevěděli, internet tehdy nebyl, ale přece se nám s pomocí literatury a spolupráce s odborníky ze ZOO Olomouc podařilo z varaního mimina vychovat statného samce. Časem k němu podobnou cestou přibyla i samice,“ vzpomíná paní N. Že v bytě poblíž jednoho prostějovského náměstí žijí tak exotičtí tvorové, o tom vědělo jen málo lidí. „Neměli jsme je v teráriu, normálně se pohybovali po bytě a koupat se chodili do vany. Slyšeli na zavolání a soužití s nimi bylo velké dobrodružství, zejména při krmení,“ dodává. Oba varani žili s rodinou skoro sedm let, než se odebrali do zvířecího nebe. „Měli jsme tehdy strach, aby nás někdo neudal, že nemají přiměřené podmínky pro chov. Ale zavřít je do terárka nebo klece jsme prostě neměli to srdce,“ konstatuje paní N. Přesto chov varanů doporučuje jen zkušeným lidem: „Není to legrace, je to dravec a podle toho se chová.“
Miniprasátka jsou často podvrh
Před lety se objevil nový zvířecí hit v podobě miniprasátek. Nejběžnější druh je götingenské miniprase vyšlechtěné coby domácí mazlíček. Jsou mrňavá, chytrá a lehce ochočitelná. Není problém je naučit chodit na vodítku, stejně jako psa, pobyt v bytě z hlediska čistoty zvládnou velmi snadno. Nejraději se krmí trávou, tvrdým pečivem, ovocem, zeleninou a občas si pochutnají na hrsti zrní či na kvalitním senu.
Je tady jedna komplikace, musíte natrefit na skutečné miniprasátko. „Přítelkyně se v miniprasátku zhlédla, tak jsme si jedno objednali až v Čechách. Maminka úžasná, tatínek taky. Ale za nějaký čas se ukázalo, že náš Niki je kříženec. Jeden z rodičů byl zcela jistě vietnamské prase, takže z pidiprasátka se stával normální čuník,“ popsal vlastní zkušenost Roman. Prase sice bylo stále hodné, ale na váze a velikosti přibývalo den ode dne. Nakonec skončilo u příbuzných na venkově.
Nosálí choutky
Mnoho českých domácností sdílí i exotický nosál červený. Šelmička z rodu medvídkovitých pochází z Jižní Ameriky, na naše klima se ale aklimatizuje velmi snadno. Je bystrá a učenlivá, a pokud eliminujete její touhu po nočním životě, i velmi milým společníkem. „Nosála máme tři roky. V bytě má sice voliéru, ale do té se chodí jen venčit, jinak se pohybuje volně. Je naučený na granulky, miluje ovoce a zeleninu a moc rád má červíky,“ popisuje zvířecího mazlíka paní Kamila. I když je šelmou, nikdy nikomu neublížil, ani při stříhání drápků. „Toníček je naučený na denní hrátky, takže v noci je klidný a spí,“ dodává chovatelka.
Tak co, vybrali byste si nějakého toho exotického mazlíka? Nebo zůstanete u těch tradičních.
Tématickou stranu o mazlíčcích najdete v tištěném vydání ze dne 3. února 2025
