Asi většina z vás zavnímala svátek svatého Valentýna, který jako obvykle provázela velká reklama a který se stal zase rájem pro obchodníky, protože mohli vyšroubovat ceny za květiny a sladkosti, případně šperky a Valentýnská menu v restauracích. Když jsem slyšel v televizi, že někde jsou schopni prodat růži za 150 korun, tak mě málem trefilo, ale ekonomika říká něco o poptávce a nabídce, takže pokud lidé za tuto cenu nakupovali, není k tomu co dodat. Má moudrá žena konstatovala, že jí stačí kusová kytička ze supermarketu a dobrá čokoláda a že si raději nakoupí nějaké oblečení, což považuji za moudré a praktické.
Přemýšlel jsem o tom pojmu láska a samozřejmě se nabízí rozvést to nejen na vztah dvou lidí, ale můžeme hovořit o lásce k vlasti a vlastenectví, můžeme hovořit o lásce k oblíbenému zpěvákovi/zpěvačce, o lásce ke sportovnímu klubu, o lásce ke knihám atd., atd. Svým způsobem je tohle všechno o nějakém citu a já všechny tyhle druhy lásky chápu. Smutné je, že třeba ono vlastenectví v dnešní době upadá a je někdy i uměle rozmělňováno, aby se náhodou národ nesemkl, ale to tady bylo v historii už vícekrát. Láska ke sportovnímu klubu? Tak to vám můžu povědět příběh o jednom zuřivém fanouškovi fotbalové Sparty Praha, který umí prožít každé vítězství, ale také prohru svého klubu až úplně na dřeň. A já mu rozumím, protože já to mám podobně s jedním hokejovým klubem NHL, který když loni prohrál finále Stanley Cupu de facto o jeden gól, tak jsem smutně seděl a hleděl do prázdna, stejně jako hráči „mého“ klubu v šatně na Floridě. Láska ke zpěvákovi/zpěvačce? Asi také vím, o čem je řeč. Babička mé manželky milovala Karla Gotta a jeho vánoční album šlapalo na Štědrý den pořád a pořád. A já zas musím říct, že v den, kdy zemřel Freddie Mercury, jsem si pouštěl kapelu Queen pořád a pořád a bylo mi smutno.
Ale abychom se dostali i k tomu druhému pojmu. Obecně je mezi láskou a nenávistí tenká hranice, a dokonce je to i prokázáno, protože v tom samém místě mozkové kůry vznikají obě tyto emoce. Já si ale na pojem nenávist vzpomněl zcela nedávno, a to v kontextu historickém, při výročí Dne holocaustu. Nenávist německých nacistů k židovské komunitě způsobila největší masový vražedný proces v dějinách. Konkrétně Prostějov jako „hanácký Jeruzalém“ o tom ví své – z Prostějova a okolí bylo transportováno do koncentračních a vyhlazovacích táborů 1259 lidí židovského původu. Povražděni byli v Baranoviči, Malém Trostinci, Osvětimi, Raasice, Treblince a v jiných koncentračních a vyhlazovacích táborech. Mnozí zemřeli v Terezíně. Domů do Prostějova se vrátilo 109 osob. Tyto události nesmí být nikdy zapomenuty ani překrucovány. Bohužel když vidím, co se dnes děje a komu je dopřáváno sluchu v médiích a na náměstích velkých evropských měst, tak mě jímá upřímná bolest a hrůza. Spoustu jiné nenávisti vidíme bohužel okolo sebe stále více. Je to smutný jev. Opravdu nevím, proč se situace takhle vyhrocuje, ale zdá se, že se naší civilizací šíří jakýsi virus nenávisti a odpadá optimismus, úsměv, vstřícnost a jiné pozitivní jevy.
Musím se zmínit o nedávné vlně nenávisti, která provázela události v nedalekém Plumlově. Nechci nikoho soudit, ani hodnotit, každý ať si sáhne do svého svědomí. Je mi především líto dětí dotyčných aktérů, které musí být svědky všech těch nenávistných projevů, sám jako otec to sleduji s bolestí v srdci.
A poslední výkřik nenávisti u nás? Video jistého obviněného zastupitele, který označuje náměstka primátora jako udavače. Na dalším zastupitelstvu očekávám velkou slovní přestřelku a jsem přesvědčen o tom, že to nebude pěkné, bohužel.
Láska a nenávist. City stojící vedle sebe, ale mnohdy rozhodující o národech a lidských osudech. Dejme si pozor, jak s nimi nakládáme.
