Dívka z Drahan spáchala sebevraždu, otřesná rodinná tragédie v Plumlově, majitel společnosti se oběsil. Ano, i takové zprávy se čas od času objevují na stránkách PROSTĚJOVSKÉHO Večerníku. Nesporným faktem zůstává, že informace o podobných záležitostech spolehlivě vzbudí zájem velkého množství čtenářů více než cokoliv jiného. Spolu s těmito zprávami se zároveň stále vrací otázka, proč. Proč se dotyčný rozhodl pro svůj poslední zoufalý čin? A šlo tomu nějak zabránit?
Moderní člověk je neobyčejně důmyslný tvor. Aby nebyl hladový, vynalezl supermarkety, rychlé občerstvení a mikrovlnky. Aby se necítil smutný, vymyslel si pozitivní myšlení, televizní talk show a antidepresiva. Aby nebyl osamělý, přišel s mobilními telefony, sociálními sítěmi a skupinovou terapií. Aby se cítil v bezpečí, zavedl pouliční osvětlení, městskou policii a sociální dávky. Aby měl více času na sebe, objevil čtyřicetihodinový pracovní týden, myčku na nádobí a antikoncepci. A aby dokázal ubít volný čas, začal se oddávat cestování do exotických končin, adrenalinovým sportům a nezávaznému sexu. Při pohledu na tento výčet by devět z desíti středověkých rytířů muselo na místě smeknout helmu a závidět nám.
Nikdy by nepochopili, že v podstatě nemají co. Protože navzdory všem výdobytkům moderní civilizace jsme prakticky stejně smutní, osamělí, nejistí, zaneprázdnění a otrávení jako naši dávní předkové. Jen hladoví jsme snad v průměru o dost méně. Je to však důvod k bezbřehé radosti? Obzvláště uvážíme-li, že oč méně jsme hladoví, o to více prostoru nám zůstává na to ostatní?
Za takové situace se nelze divit, že navzdory všem požitkům, které se nám nabízí, objevíme stále řadu lidí smutných a nespokojených. A je podivuhodným paradoxem dnešní doby, že čím komfortněji si žijeme, tím je mezi námi více smutku.
Zatímco mor a pravé neštovice se nám podařilo prakticky vymýtit, deprese se napříč celou společností šíří jako novodobá epidemie, která kosí jednoho jedince za druhým. Za takové situace se nelze divit, že sebevraždy stále patří k naší společnosti a že se často týkají i mladých lidí.
Jenže co s tím? V takovém případě je na čase dát si pořádného šlofíka. Pokud ani to nepomůže, není od věci přijmout fakt, že bolest a utrpení tady s námi vždy byly, jsou a budou. A žádné výdobytky naší civilizace na tom nic nezmění. Ostatně již doktor Plzák říkal, že permanentně šťastný může být jen idiot.
Na druhou stranu v každé době bude platit, že štěstí, respektive spokojenost se do jisté míry dá naučit. Nelze toho ovšem dosáhnout bez překonávání stresu, překážek a těžkostí.
Jinak ovšem všechna trápení světa zmizí až v momentě, kdy nás trvale zakryje stín smrti. I ten si můžeme dobrovolně přivolat sami. Ale v takovém případě nejen všechna bolest, utrpení, ale i to ostatní, co život přirozeně přináší, zmizí příliš rychle.
A věřte, že jednoho krásného rána by to každému z nás přišlo zatraceně líto...
