Dnes jsem pro vás na začátek připravil takový malý kvíz o jisté osobnosti. Zaznamenal jsem ji v roce 1980, když dotyčný a Tomáš Šmíd sami rozsekali ve finále Davis Cupu Itálii 4:1 a získali pro Československo „salátovou mísu“. Pak se stal tenisovou nadějí a postupně i fenoménem, který drtil soupeře, ale v rozletu mu dost bránil místní režim. V roce 1986 proto emigroval do USA, kde v roce 1992 získal tamní občanství. Dokázal vyhrát na všech grandslamových turnajích, kromě jednoho, jímž byl Wimbledon. Když jsem sledoval televizní přenosy z anglické trávy, tak jsem se vždy bál, kde se jeho cesta turnajem zastaví. Bohužel se vždy našel někdo, kdo ho ve Wimbledonu „setnul“. Dvakrát se tak stalo těsně pod vrcholem a několikrát v semifinále, jmenuji třeba Pata Cashe nebo Stefana Edberga. Jako hokejový fanda jsem zaznamenal i to, že se spolupodílel na vedení klubu NHL Hartford Whalers a že jako milovník umění vlastnil sbírku plakátů Alfonse Muchy. Pokud ještě teď nevíte, o kom mluvím, tak to prozradím. Mluvím o jubilantovi, který 7. března oslavil 65 let, Ivanu Lendlovi.
Protože jde o ikonu tenisu a Prostějov je tenisové město, rozepíšu se dál. Mezi protihráči měl přezdívku „Ivan Hrozný“. Jeho hra spoléhala zejména na sílu, fyzickou kondici a tlak ze základní čáry, což předznamenalo moderní éru silového tenisu. Lendl sám nazýval svoji hru „hitting hot“, tedy neúprosný celodvorcový styl hry, který poté začal dominovat ve světovém tenisu. Měl také vynikající koncentraci na hru. Roger Federer, další tenisová ikona, o něm řekl: „Obdivoval jsem Lendla i jeho éru. Posunul tenis nesmírně dopředu. I v tom, jak moc se pro něj obětoval. Byl k sobě neuvěřitelně tvrdý, absolutní profík. Tím ovlivnil řadu hráčů, i mě“. Lendl vyhrál 94 turnajů v singlu, 8 grandslamových turnajů, a dokonce má 6 titulů v deblu. Poprvé se stal prvním hráčem světového žebříčku ATP 28. února 1983, ale poté byl na špici vystřídán Jimmym Connorsem a Johnem McEnroem. Definitivně získal nadvládu nad mužským světovým tenisem poté, co porazil Johna McEnroea ve finále US Open v září 1985. Po naprostou většinu následujících pěti let až do srpna 1990 byl světovou tenisovou jedničkou (s krátkou přestávkou od září 1988 do ledna 1989, kdy byl vystřídán Matsem Wilanderem). Zakončil 4 roky jako hráč číslo jedna na světovém žebříčku (1985–87 a 1989) a celkem strávil na prvním místě světového žebříčku rekordních 270 týdnů, čímž pokořil rekord, který byl do té doby držen Jimmy Connorsem (deset let poté jej překonal Pete Sampras). Od roku 2011 působil jako trenér Andy Murrayho. A pár drobností z osobního života. V roce 1989 se oženil s Američankou Samanthou Frankelovou. Spolu mají pět dcer – Mariku (nar. 1990), dvojčata Isabelle a Caroline (nar. 1991), Danielu (nar. 1993) a Nikolu (nar. 1998). Státní občanství Spojených států obdržel 7. července 1992.
A teď osobní vzpomínka. Potkal jsem se s Ivanem Lendlem na prostějovském mužském tenisovém turnaji a narazil jsem na sice ikonu, ale jinak normálního přátelského člověka, se kterým šlo normálně pohovořit, když on mluvil tím svým typickým US akcentem. Zeptal jsem se ho, co bylo na té wimbledonské trávě tak děsivého, a on řekl, že měla jakési fluidum a vždy ho dokázala nějak překvapit. Na otázku, proč se v NHL zrovna angažoval u Hartford Whalers a že ve mně narazil na soupeře a fandu Edmonton Oilers, se zasmál a přidal historku, jak jednou s „Olejáři“ trénoval v gólmanské výstroji a oni na něj byli moc hodní. Naše setkání přišlo v době Bidenovy vlády a Lendl prohlásil, že z ČSSR utíkal před komunisty a teď z USA bude muset utéct před tamními komunisty v čele s Bidenem. No teď už má klid. Bylo to nějakých 15 minut debaty a pak společné foto, ale jsem rád za vše z toho. Sportovních ikon máme v našem státě relativně dost, ale superikon přece jen pomálu. Tak si jich važme, a proto tato vzpomínka.
A jeden vzkaz na závěr, omlouvám se Františku Kreuzovi, ikoně tenisové novinařiny, že mu dnes lezu do zelí.
