Znáte ten pocit, když pustíte ze svahu kamínek, tak se postupně strhne lavina, která s tím původním valounem má opravdu jen pramálo společného? Zhruba tak jsem si připadal po zveřejnění článku o atypické mykobakterióze na našem facebookovém profilu, a hlavně následném pročítání komentářů.
Nikdy by mě opravdu nenapadlo, že text založený na konkrétní zkušenosti a několika medicínských faktech může někoho přivést k výkřikům o jedovatých chemtrails, rizicích očkování, infikovaných potravinách, nesmyslných „náhubcích“, nemocných Ukrajincích a dalších věcech, o nichž nesporně platí jedna věc: s původním článkem nemají vůbec nic společného.
Vždy mi bylo jasné, že příspěvky na sociálních sítích o realitě vypovídají opravdu jen málo. Zato ale vypovídají naprosto všechno o svých autorech. Je to vlastně jednoduché: pokud je někdo slušný, píše slušně, je-li někdo hulvát, bývá jeho projev plný silných slov. Je-li někdo inteligentní, bude se snažit pochopit argumenty druhého, je-li hlupák, bude stále dokola opakovat ty své, aniž by o nich jen na chvilinku zapochyboval. Má-li někdo smysl pro spravedlnost, bude stát na straně napadeného, pokud je sobecký, bude hájit pouze vlastní zájmy. Nic složitého. V tomto případě bylo jasné, že dotyční z článku přečetli maximálně titulek a pak už jejich myšlenky diktovaly nezvládnuté emoce.
Určitě je skvělé, že žijeme v době, kdy každý může k věcem zaujmout svůj vlastní postoj. V důsledku toho ovšem začalo platit, že různé pohledy na cokoliv nejsou absolutně nic výjimečného. Nějaký názor je dnes stejně vzácný jako díra do zadku. Má ho každý. Rozdíl je bohužel v tom, že na rozdíl od oněch otvorů, které drtivá většina z nás taktně skrývá, se se svými názory dnes bohužel každý hrdě vystavuje. A je mu přitom úplně jedno, zda je k tomu vhodná příležitost či zda k tomu má patřičné informace, či dokonce vzdělání.
Naopak někteří lidé jdou cíleně proti závěrům odborníků, což jim zřejmě dává pocit, že kráčí tím správným „alternativním“ směrem. Pokud pak s nimi někdo nesouhlasí, považují ho za zmanipulovanou ovci. Když je takový člověk postaven před základní fakta podpořená statistickými údaji, pak zahlásí: „ty máš svoje čísla, já mám zase svoje“. Nelze se divit, že podobné manýry začínají nabourávat elementární schopnost lidí na něčem kloudném se spolu domluvit. Člověk tak začíná jasně chápat, proč jako trest za pýchu při stavbě Babylonské věže stačilo Bohu zmatení jazyků…
Nastala zkrátka doba, kdy se i očividná lež může hájit tím, že jde pouze o názor. Není to příjemné, ale musíme se smířit s tím, že některým lidem prostě nestačí ani do oči bijící důkazy. Jak se s tím vyrovnat a v tom pralese se neztratit? Cesty jsou pouze dvě: vzdělání a pokora. Na jedné straně je třeba získat co nejširší všeobecný základ a vědět, kde případně hledat relevantní informace k tomu, o čem jsme dosud nic netušili, na druhé straně si spolu se Sokratem uvědomovat, že i když toho víme hodně, vlastně nevíme nic…
