Žádná škola, žádné kroužky, tréninky, sešlosti, prostě nic. A vládu dokonce napadlo zamezit veřejným wi-fi v obchodních centrech. Mládež to zkrátka v době koronaviru nemá jednoduché a zejména mládež sportující ne. Ze dne na den se ocitla bez zápasů, turnajů i tréninků. Zábavu, nejen pohyb, si nově museli hráči dorostového i žákovského věku hledat sami.

Odpověď je přitom nasnadě, vlastně jsou dvě. Část mládeže chvatně zasedla k notebookům, chytrým telefonům, tabletům. A ponořila se do tolik lákavé virtuální reality, kde se člověk může stát vlastně kýmkoli, a to bez jakékoli námahy a dřiny. A část vyrazila do ulic. I přes zákazy shromažďování bylo možné i v Prostějově potkat skupinky mladých, jak vyráží do parků nebo do hypermarketů, vysedávají, pouští hudbu a podobně. Ke sportu však tato činnost měla daleko.

Jestliže zkrátka doteď trenéři i rodiče brečeli, že se jejich dítka nehýbou, nyní by měli být přímo zoufalí. Nouzový stav a vlny přísných opatření nejenže znemožnily kolektivní sport pro mládež, ale celkově mladé lidi ve větší míře zatlačily zpět domů. Obavy o fyzičku svěřenců teď má určitě nejeden trenér. Protože, ruku na srdce, kdo z nás sportovců dobrovolně dělá něco navíc? Kdo má rád, zvládá ji a dělá pravidelně individuální přípravu? A i když si na tyto otázky hrdě odpovíme „já, já a já“, bude odpověď stejná, když si sebe sami představíme ve věku dvanácti nebo třeba šestnácti let?

Tohle všechno, tato nucená neaktivita, přitom může vést k velkému propadu. A sice propadu počtu mládežníků. Důvod je prostý, zpohodlní. Už nebudou chtít znovu naběhnout do tréninkového procesu. Snaha? Na co? Někteří zase prostě zjistí, že fotbal, hokej, florbal nebo třeba tenis k životu jednoduše nepotřebují. Že sezení doma a vypisování na Facebook nebo projíždění Instagramu je zábavnější.

Je samozřejmě těžké odhadnout, jak velké ztráty kluby čekají. Ale budou tady. A kluby s nimi musí počítat. Stejně tak jako třeba s propadem dotací ze strany měst, která nyní budou ve větší míře utahovat opasky. Snad jediné, co v souvislosti s nastalou situací může trenéry a vedoucí těšit, je to, že se prokáže, kdo to se sportováním myslí vážně a kdo ne. Při možném budoucím pohledu na poloprázdné tréninkové plochy to ale bude jen slabá útěcha.