Je mi ze všeho velice smutno. Rád bych vám na „oblíbené“ téma koronavirus nabídl přesně rok od prvního lockdownu něco optimistického, ale je mi líto a omlouvám se – já nic takového nevidím. Možná na rozdíl od těžko zjistitelného procenta lidí, kteří se současným řešením problému jménem covid souhlasí.
Takže jsme z rozhodnutí státní vrchnosti opět nuceni být zavření doma, nesmíme nikam cestovat ani opustit své město či ves, věřit ve spásu prostřednictvím očkování, uvnitř nosit respirátory a venku roušky bez ohledu na to, jestli zrovna široko daleko není nikdo jiný, bezmocně sledovat směřování k ekonomickému kolapsu atd.
Výsledek? Za každou cenu se sníží počty nemocných, aby se později s velkou pravděpodobností stejně zase zvýšily (a tak pořád dokola). Extrémně rostou psychické poruchy, což vede k markantnímu nárůstu sebevražd. Zoufalá stařenka se snaží předávkovat léky ze stesku po rodině, která ji nesmí navštívit. Muž po padesátce jde před Ministerstvo zdravotnictví a tam si prostřelí hlavu kulkou z pistole. Policisté mlátí antirouškaře. Černá díra, do níž se řítí veškerý tuzemský sport i aktivní pohyb širokých mas, je v porovnání s tímhle jen zdánlivou prkotinou.
Ještě vám zbyl nějaký optimismus? Mně tedy ne. Pokud máte navzdory všemu příznivější vidění momentálního světa, tak gratuluji.
