Všichni jsme současné koronavirové situace přesyceni, tak dobrá, přímo o ní nepadne ani slovo. Přesto se musím tématu okrajově dotknout, protože neustále vyzývá k novým zamyšlením nad sebou samými. A nutno říci rovnou, že o našem národu nevypovídá nic dobrého. Byť je mi jasné, že to drtivé většině lidí je úplně jedno. Nemělo by.

O Češích se říká, že se dokáží semknout, když je hodně špatně, a v takových historických okamžicích že se umí vybičovat k velkým věcem. Z tohoto pohledu je pozitivní zjištění, že nejhůř ani zdaleka není. Kdesi hluboko zakódovaná povaha kverulantů, která nám pomáhala přečkat staletí cizí nadvlády, nezadržitelně vyplouvá na povrch.

Především vrchnost se neposlouchá, protože je (většinou) úplně mimo, a každý koneckonců má svůj vlastní rozum. Že existují ve společnosti lidé, kteří mají větší rozhled a problematice rozumí mnohem víc, jaksi nebereme v potaz. Každý příkaz, každé omezení bere „lid“ ze dvou hledisek.

Především je třeba si z něj udělat legraci. Když se dívám na vtípky, které se okamžitě vyrojí na internetu, musím uznat nespornou kreativitu vtipálků, jen si říkám, kde na to berou ten čas, který by se svými schopnostmi měli věnovat pro společnost produktivnějším záležitostem.

Současně s tím se objeví spousta kvalitních nápadů, jak nepopulární nařízení co nejelegantněji „odrbat“. V tomto ohledu kreativita rovněž nezná mezí a skoro mi přijde, že autoři soutěží o to, který se se svým dílkem projde po pomyslném červeném koberci při udílení cen pro nejlepšího kverulanta.

Že tímto vším shora popsaným jsme v takových mezních situacích především sami proti sobě, těmto lidem evidentně vůbec nedochází. Všichni by se chtěli ze srabu rychle vyhrabat a žít si zase po svém, jenže svým přístupem dělají pravý opak. Stav neúměrně prodlužují, a když se sousedé od naší republiky odtahují a uzavírají, ještě jim to máme za zlé. Vždyť my jsme tady přece v pohodě, že jo...

Za takové atmosféry je dobře míněný apel zdejšího primátora výkřikem do tmy. Stačí se totiž projít po městě a odhadnout většinové procento, které si chodí po ulicích bez předepsaných ochranných pomůcek. Generace třicátníků či čerstvých čtyřicátníků tak ohromně vychovává nejmladší generaci, což obratem nese své důsledky. U teenagerů se najdou jen ojedinělé bílé vrány, na které si ostatní „borci“ bez nějakých serepetiček na obličeji málem ukazují prstem. Tohle je podle mě větší rána výchově budoucích generací než určitý výpadek standardního vzdělávacího procesu.

Dobře si pamatuji porevoluční dobu, kdy se noví mocipáni zaklínali morálním marasmem, který si společnost do světlých zítřků přinesla z temných dob reálného socialismu. S politováním musím konstatovat, že demokratická společnost lidi za dlouhých třicet let nijak nevychovala. Jsme na tom minimálně úplně stejně. Prostě každý sám za sebe.