Nemám rád klasickou hlášku typu „neříkám tak ani tak, ale na má slova dojde“. Celý fotbal od října stojí a stát zřejmě bude až do konce soutěžního ročníku, je iluzorní doufat, že by se amatérské soutěže mohly ještě rozjet.
Profi fotbal ovšem dostal výjimku s tím, že pro hráče jde o práci jako každou jinou. To je jistě pravda, jenže v tomto státě existuje spousta profesí, které vzhledem k vládním nařízením prostě nelze vykonávat. Ve sportu, nejen ve fotbale se ovšem točí velké peníze a zákulisní tlaky na pokračování soutěže byly na podzim vcelku očekávatelné. Přestože se od jara 2020 poněkud upravily protiepidemické podmínky v tom smyslu, že do karantény už nemusí celý tým v případě jednotlivého výskytu covidu-19, nad čímž hodně lidí včetně mě údivem zdvihalo obočí, klubů odeslaných do karantény (asi právě proto) v obou ligách přibývá. Zaříkávání se přísnými hygienickými opatřeními zjevně nestačí a bylo spíše dobrou zástěrkou, i když do věci jistě promluvily i nakažlivější kmeny koronaviru. Buď jak buď, ligová kola jsou zápasově čím dál chudší, v početně méně obsazené druhé lize je to zvlášť patrné. Odehrát zhruba polovinu plánovaných utkání minimálně ve dvou nejbližších kolech není žádné terno. Regulérnost soutěže pláče už teď a to ještě nevíme, jak to půjde dál. Snad se tenhle skrz na skrz podivný ročník ještě vůbec dohraje.
