Konečná jedenáctá příčka prostějovských mužů v tomto ročníku druhé nejvyšší české soutěže určitě není důvodem k jakémukoliv většímu juchání. Na druhou stranu platí, co jsem psal v téhle rubrice už minule, totiž že Jestřábi dosáhli během uplynulých měsíců i nemálo pozitivního. Například zlepšení herního projevu, zkonsolidování obměněného kádru, dobré spolupráce realizačního týmu či soudržného překonání nemalých těžkostí (ekonomických a jiných) v koronavirově složité době. Tohle všechno rozhodně není málo, byť výsledkově mančaft trochu zůstal za svými reálnými možnostmi.
Skončit mohl aspoň devátý, což by znamenalo umístění na chvostu horní poloviny tabulky. I posun o pouhé dvě pozice výše by opticky vypadal mnohem příjemněji a hodnocení celého ročníku by posunul do poněkud jiného, o poznání příznivějšího světla. Zvlášť pokud by výběr LHK neuzavřel své letošní působení černou a až přehnaně dlouhou sérií deseti porážek za sebou. Přesto vidím jednu věc, která je podstatně důležitější než tohle. Jakou? Samozřejmě další budoucnost hokeje v Prostějově.
Ta je totiž – jako téměř po každé sezóně v novodobé jestřábí historii – dost nejistá. Nemyslím tím pokračování ptačích dravců v Chance lize, jež by snad ohroženo být nemělo. Jde však o to, se kterými hráči a pod čím vedením se do dalšího ročníku půjde. Nejvíc stěžejní pochopitelně je klubová ekonomika, nakolik ji majitel Jaroslav Luňák ukočíruje v současných podmínkách extrémně ztížených covidem, i s podporou partnerů v čele s Olomouckým krajem a Statutárním městem Prostějov. Další klíčové otázky hned následují. Zůstanou sportovní manažer Jiří Vykoukal a trenéři Jiří Šejba a Ivo Peštuka? A co soupiska? Projde další vydatnou transformací, nebo se podaří většinu slibného kolektivu udržet pohromadě?
Větší stabilita by jistě prospěla. Ale teprve časem uvidíme, co umožní skutečnost a jakým směrem se místní ledová letka vydá.
