Současná koronavirová krize ukázala mnohé. Někteří prokázali určitou míru bezcharakternosti, jiní organizační schopnosti. Další zase své hodnoty. Včetně české vlády. Ta by měla mít mezi jinými za primární hodnoty i za současného stavu zachovat v maximální možné míře vzdělání generací budoucích. Jak se bohužel ukazuje, není tomu tak.
České děti už totiž patří k těm, které v Evropě chybí ve školních lavicích vůbec nejdéle. Opakovaně se k nám dostávaly z jiných států Evropy zprávy, že za přísných hygienických opatření chodí děti dále do škol. A jejich uzavírání je až poslední možností.
Česká republika šla jinou cestou. Školy zavřela na mnoho měsíců už třikrát: loni v březnu, dále loni v říjnu a nedávno také opět i pro prvňáky a druháky. Je dost děsivé představit si situaci, že nejmenší školáci za dva roky docházky zvládli sotva jedno pololetí. Účinnost výuky na dálku není taková, kontakt s vrstevníky je v tomhle věku více než důležitý. Stejně jako osvojení si určitého řádu a norem chování.
O středoškolácích raději nemluvě. Velká většina z nich možná ani své spolužáky a učitele po pauze nepozná.
Podívejme se ale, co udělala vláda pro to, aby se školáci mohli vrátit do škol? Jaká pro to nastavila pravidla? A je tedy nějaký plán, kdy by se mohli konečně vrátit?
Odpovědi jsou nasnadě, jsou velice stručné a málokoho – nejméně pak rodiče a učitele – potěší. Nic, žádná, není, znějí. Dá se vycházet jednak z toho, že týden dopředu na přelomu února a března oznamovala vláda, že se školy otevřou, že bude testování, že budou maximální hygienická pravidla. Nic z toho se nestalo. Místo toho došlo k uzavření i mateřských škol. Soutěž na distributora testů do škol se, mírně řečeno, také nepovedla. A v neděli Andrej Babiš nejistotu stovek tisíc školáků, jejich rodičů, učitelů, ředitelů i dalšího školního personálu vylepšil přiznáním, že neví, kdy se děti do škol vrátí.
Úkol vlády je přitom prostý, má zajistit takové podmínky, aby se dalo vzdělávat prezenčně. Bohužel dosud nebyly uveřejněny ani podmínky, za jakých se školáci vrátí, ani epidemická situace, za níž by to bylo možné. PES dávno pošel a důvěra v toho nového po debaklu předchozího bude nulová.
Buď jak buď, pro děti školou povinné jsou to těžké časy. Rodiče nyní možná potěší, že se děti nově zpět do škol spíše těší. Děsivě ale může znít za nějaký půlrok otázka: „Mami, co je to ta škola?“
