Při svých dávných cestách po nejrůznějších zemích světa jsem si všiml jednoho zajímavého paradoxu. Čím je země chudší, tím méně je v ní bezdomovců. Samozřejmě že v některých najdeme slumy, chudinské čtvrti či obyvatele žijící skutečně velmi skromně, ale na takové ty pravé bezdomovce narazíte častěji v USA než třeba v Černé Hoře.
Člověk by přitom předpokládal, že čím bohatší země, tím bohatší lidé. Lidé možná, ale konkrétní člověk často ne.
Důvodů je několik. Pokud člověk nezvládne nároky, které na něj společnost klade, a nevydrží tempo, jež se od něj vyžaduje, může na vše rezignovat a skončit raději na ulici. Druhým podstatným aspektem jsou určitě také rozvolněné rodinné vztahy mezi lidmi, kteří si díky všeobecnému blahobytu mohou „žít po svém“. Někteří z nich si zvykli přijímat pomoc od státu než si pomáhat vzájemně. Ovšem pokud člověk ztratí chuť cokoliv dělat, tak stát jej určitě motivovat nedokáže. Tuto „kouzelnou“ moc mají pouze lidé, na nichž mu záleží.
Zásadní přitom je, že pomoc od státu může být spíše Danajským darem. Je to s ní podobné jako s přístupem rodičů, kteří se sice snaží svým dětem dopřát vše, co nezbytně nutně potřebují, ale berou je pouze jako nezdárné potomky, jež jsou jim stejně spíše na obtíž. Co z takových dětí vyroste?
Stát bezdomovcům zajistí náhradní ubytování, zatímco ti snaživější marně shání bydlení několik měsíců. Na zimu dostanou lidé bez domova stany, spacáky, teplé oblečení, přestože normální člověk si tohle vše musí na dovolenou koupit sám. V případě bezdomovců stejně jako u dětí však stoprocentně platí, že to, co dostanou zadarmo, toho si prostě nikdy nemohou vážit.
Z toho plyne jedno. Každý z nás má právo zvolit si svůj životní styl, neměl by však kvůli tomu obtěžovat ostatní a už vůbec ne brát nezištnou pomoc jako samozřejmost. V opačném případě u nás bude bezdomovců stále jen a jen přibývat...
