Méně sportujících dětí, línější a upracovanější dospělí. A stále méně dobrých duší, které by sport organizovaly za symbolickou odměnu nebo zcela zdarma. Ještě před rokem a půl se zdálo, že hůř být nemůže. Jak ukázal koronavirus, může.
Problém českého amatérského sportu se točí vesměs kolem jednoho. A nejsou tím překvapivě peníze. Je tím vůle, hodnoty. Bohužel dnes už není „normální“ být aktivní, něčím se zabývat, mít koníčka, který má tendenci přerůst v „koně“. To patří minulosti. Situace se z tohoto důvodu stává v mnoha klubech složitou, mírně řečeno. A pak přišel koronavirus.
Jestliže donedávna kluby hořekovaly nad tím, že nemají koho nasadit do zápasů nebo že chybí lidi na organizaci, nyní mají důvod k opravdové frustraci. Amatérský sport totiž s prvním úderem vládních opatření přestal prakticky existovat. Přísně vzato, kluby ani jednotlivci nemůžou nic. Stále povolená individuální příprava je sice krásná, ale v kolektivních sportech nestačí. Ty halové úpí, sportovci zůstávají doma, a kdo nebyl zvyklý na sobě sám pracovat, ten buď odpadne úplně, nebo bude po konci koronavirového šílenství k nepoznání.
Zde to ovšem není o kompenzacích nebo něčem podobném. Zde je to o nastavení smysluplných a přijatelných pravidel fungování. Podobně jako u škol. Zisk, alespoň hmotný, zde nehraje roli. Co však není o penězích, to zjevně vládu netrápí. Amatérský sport přitom vyloženě obětovala.
