Byla to má vůbec nejoblíbenější zpěvačka, jejíž písně mě životem provází od mých patnácti let až dosud. Nesetkal jsem se v průběhu svého života s nikým jiným, kdo by nejen svým hlasem, ale celou svojí osobností dokázal s takovou upřímností a naléhavostí předat tak pestrou paletu niterných emocí. Hana Hegerová – jedna z mála zpěvaček, která přemýšlela o tom, co zpívá. A způsob, jak to činila, byl jen projevem celé její výrazné osobnosti.
Její pevný charakter a humor jí pomohly se ctí i neobyčejnou noblesou zvládnout nejen období komunistické normalizace, ale i něco snad ještě těžšího, a sice vlastní stáří. Díky svému nadhledu dokázala ze světel reflektorů odejít dříve, než by se stala trapnou, či dokonce začala vzbuzovat soucit.
Muselo to být pro ni neobyčejně těžké... Proč? Protože umění podřídila celý svůj život. Svého jediného syna nechala na výchovu jeho otci. Veškerou svoji nezměrnou energii pak věnovala hudbě. Vždy byla laskavá, ale zároveň obrovsky náročná, hovořit by o tom mohli hlavně básníci, kterým neustále vracela jejich písňové texty na přepracování. Podobně i od muzikantů vyžadovala jen to nejlepší. Svědectví by mohl poskytnout třeba prostějovský rodák, klavírista Milan Dvořák, který s ní řadu let vystupoval ještě před Petrem Maláskem.
A jak byla náročná na ostatní, tak byla přísná i na sebe. Lidé z Městského divadla v Prostějově by mohli potvrdit, že paní Hana na koncert dorazila vždy už dopoledne a celý nadcházející den strávila v Prostějově nejen poctivou zvukovou zkouškou, ale i „nasáváním“ atmosféry místa, kde měla večer vystoupit. Tohle nikdo jiný nedělal, nedělá a zřejmě ani dělat nebude.
Všechna její energie přitom směřovala k publiku – anonymním lidem, kteří ji sice tleskali a měli rádi, k nimž však ona sama neměla žádný bližší vztah. Právě proto musel být odchod z pódia pro ni nesmírně těžký.
Zbývalo však ještě dalších deset let, během nichž navázala bližší vztah s jedním se svých vnuků, který se o ni v závěru jejího života obětavě staral. Přitom se nelze zbavit otázky, zda to není právě tento „bezejmenný“ hrdina, který by si zasloužil náš obdiv? Minimálně od ní se mu ho jistě nepochybně dostalo.
Ostatně mám pocit, že i pro paní Carmen, jak znělo její pravé jméno, jsme my oddaní posluchači nebyli ani tak cílem, jako spíš pouze prostředkem k tomu, aby ona sama mohla naplno dělat to, co milovala ze všeho nejvíc. I díky tomu tady s námi budou její písně ještě hodně dlouho...
