Zařekl jsem se, že o pandemii už nenapíšu ani řádku. Ani o ní už nebudu číst, obsah zpráv na internetu se mi tím podstatně zúží a ušetřím čas. Zrak mi ale padl na nadpis „Dvaadvacet rad, jak se ochránit před koronavirem“. Safra, tak ještě přečtu tohle, přece jen to může být k užitku, do špitálu bych se přece jen zadarmo dostat nechtěl.
Projížděl jsem očima jednotlivé rady. Nejezdit výtahem. Ano, malá špeluňka, nevětraná, sousedé v baráku taky nepatří všichni k těm ohleduplným, někdo kýchne, já tam vzápětí pojedu a jsem jasný. Dobrá, výtahem ne.
Nechodit po schodech. Lidé tam při cestě nahoru více funí, více kapének se dostane do ovzduší, kdo tam pak půjde, natáhne aerosol i s viry. Logické.
No jo, ale vždyť bydlím v pátém patře!
Áááha, tak tady je někde chyba. Kouknu na autora, anglicky znějící jméno dává tušit na pisatele žijícího v anglosaských zemích. Blesknou mi hlavou americké filmy, kde u několikapodlažních domů bývá venkovní požární schodiště. Už jsem doma, tam si hlavu dělat nemusí, seběhnou to venkem a jsou v pohodě.
Jenže já jsem teď také doma a časem bych potřeboval ven. Pravda z balkónu by šlo slanit dolů na chodník, ale nejsem zrovna vyznavačem horolezeckého sportu (vlastně žádného), a potřebná výbava v podobě lan, karabinek a všelijakých úchytů mi jaksi doma chybí. Také by asi bylo představenstvo našeho družstva proti, kdybych při zpáteční cestě zatloukal cepínem úchyty do udržované omítky.
Znalost literatury o slavných útěcích mi také moc nepomohla, ve skříni jsem našel jen šňůru na prádlo a pevnost prostěradel už taky není, co bývala. „Kladka!“ vzpomněl jsem si díky tomu, že jsem dával ve škole pozor ve fyzice. Kdyby se upevnila na střechu, mohli by jí využívat i sousedi bydlící nad a pode mnou! Jenže zkuste zavolat v této době řemeslníky! Prvně se vás zeptají, jestli máte test na covid. A jak asi, když nemůžu ven?
Nápady začaly docházet. V televizi zrovna běžela oblíbená hra „Co na to Češi“. Chvíli jsem poslouchal leckdy nesmyslné otázky a napadlo mě, že by nebylo špatné poslat tam otázku, jak se dostat z paneláku, když bych neměl chodit po schodech ani jezdit výtahem. Fakt by mě zajímalo, co by dalo těch imaginárních sto Čechů jako top. Trocha inspirace by neškodila.
Když už fakt nebylo zbytí, rozhodl jsem se z čirého zoufalství rozdělat v bytě menší ohýnek. Hasiči opravdu přijeli a po žebříku jsem se dostal venkem zcela bezpečně bez rizika obdržení covidu dolů. Než jsem se vrátil z nákupu, bylo uhašeno. Poprosil jsem ochotné záchranáře, jestli bych mohl použít žebříku i na cestu domů. Byli překvapivě ochotní a slíbili, že to zařídí.
Divil jsem se, proč slyším zase sirénu a zanedlouho jsem se cítil i na pusté ulici poněkud stísněně. Ani tašku s nákupem jsem nemohl vzít, ruce jsem měl divně zamotané. Pak mě něco píchlo a dál si nepamatuji nic.
Probudil jsem se v jednoduše vybaveném pokoji, celém bílém. Asi tam bývala zima, protože stěny byly zatepleny jakousi molitanovou výplní. Koukl jsem z okna. Hurá, jsem v přízemí. Výtahem ani po schodech nemusím. Otevřel jsem okno a lačně se nadechl jarního vzduchu. Akorát ty mříže mi vadily ve výhledu. Ach jo, zase se nikam ven nedostanu!
