Když jsme loni v březnu my amatérští sportovci nedobrovolně opouštěli haly, hřiště, kurty či sjezdovky, věřili jsme nejspíš do jednoho, že se bouře v podobě koronaviru brzy přežene. A po pár týdnech, maximálně jednotkách měsíců bude „hotovo“. Jak naivní jsme byli...
Dnes jsme chytřejší. Jenže zatímco se to po roční zkušenosti s přítomností „koronáče“ dá říct o mnoha lidech ze sportu (a nejen z něj, samozřejmě), o vládě se to říci nedá. Ani po roce zde není jasně nastavený řád pro to, kdy a za jakých podmínek se lidé mohou k mládežnickému sportu vrátit. Tedy co musí být splněno pro to, aby se vůbec rozjely tréninky, o soutěžích ani nemluvím.
Za tu dobu napáchala vládní nařízení ohromné škody. Tou největší je, že se lidé přestali hýbat. Co přitom na přirozenou imunitu funguje lépe než zdravý životní styl podpořený pohybem? Hned v závěsu na druhém místě je pak ztráta cílů, ambic a pro sportovce „hobíky“ ztráta možnosti odreagování po práci/škole. O dětech raději ani nemluvím. Je velkou otázkou, jaká část se jich vůbec ke sportu vrátí. Což je v době, kdy se neustále mluví o zhoršující se kondici i zdraví mládeže, alarmující.
Sport zkrátka prožívá tragédii, která se netradičně vůbec neodehrává na hřišti. A jeho viníkem není jen koronavirus, ale zejména nezájem o osud sportovců ze strany vlády.
